The band (CZ)

3. Axton

„Takže jak jsi říkal, že se jmenuješ?" zeptal se snad už podruhé Noah. Očividně mu jeho jméno nelezlo do hlavy. Stejně jako fakt, že včera jsem mu psal, že si jako skupina dáváme pauzu, a dneska jsem mu naopak psal, že máme možná nového kytaristu a máme sraz jako obvykle.

„Cody," odpověděl klidně. Asi byl v pohodě s tím, že naše kapela teď byla jeden velký zmatek.

Šli jsme po ulici směrem k nám domů. Sestra bývala touhle dobou na brigádě, takže neměla být doma a nás pět ji tam tudíž nemuselo otravovat.

Po očku jsem Codyho pozoroval a poslouchal, na co se ho ostatní ptají. Kromě jména se ptali, odkud je, kdy se sem přistěhoval, proč a tak podobně a mě to všechno zajímalo taky, i když jsem nechtěl působit nějak až moc zvědavě.

„Kolik ti je?" zeptal jsem se ale po chvíli.

Cody se na mě podíval. „Dvacet tři. Za chvíli dvacet čtyři," odpověděl.

„Takže jsi starší než my," konstatoval jsem.

„Je to možný, nevím, kolik je vám."

„Děláme bakaláře. Ty už jsi o něco výš," řekl jsem.

Cody přikývl. „Dělám postgraduální studium. Takže očividně výš jsem. Ale není moc, o co stát."

Už jsem nic neřekl, protože další otázku mu položil Kyle. Přemýšlel jsem a přitom ho pořád chvilkami sledoval.

I když jsem měl za to, že jsem se svými sto devadesáti centimetry vysoký, Cody byl ještě vyšší, tipoval jsem tak o čtyři nebo pět centimetrů, takže ho to dělalo momentálně nejvyšším z nás. Až teď jsem si všiml pár piercingů, co měl. Jeden mu vykukoval z okraje jednoho obočí, zatímco několik dalších měl nahoře v uchu, kde mu zdobily chrupavku. Na druhou stranu jsem neviděl, ale měl jsem pocit, že předtím jsem si na druhém uchu ničeho nevšiml.

Oblékal se očividně úplně normálně, bílé tričko a modré džíny, ne jako Kyle, který chodil zásadně v černé, nosil různé řetězy a podobně a vlasy si barvil z jeho přírodní blond na černo.

Cody měl taky černé vlasy, na vrcholku hlavy byly delší a často mu lezly až do očí, zatímco na zátylku a po bocích je měl vyholené úplně na krátko. Směrem nahoru byly jeho vlasy delší, ale na zátylku je měl úplně nejkratší.

Vzhledem k jeho velice tmavému obočí a světle hnědým oříškovým očím jsem ale tipoval, že to byla jeho přírodní barva.
Očividně si všiml, že ho sleduju, protože se na mě s nadzvednutým obočím podíval.

„Co je?" zamumlal.

„Nic," odpověděl jsem, zběžně se na něj pousmál a zadíval se před sebe. Neměl jsem nejmenší tušení, proč mě tolik zaujal.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme k menší bytovce, kde jsme se sestrou bydleli. Odemkl jsem hlavní dveře a pak jsem došel na konec chodby k bytovým dveřím. Byl jsem rád, že máme byt hned v přízemí. Mlčky jsem dveře odemkl a otevřel, a když jsem vešel dovnitř, odložil jsem si věci. Kluci už tu byli zvyklí, takže rovnou zamířili do místnosti, kde jsme trénovali.

„To vašim sousedům nevadí, že tu hrajete?" zeptal se Cody, který za sebou akorát zavřel dveře.

„Kyleovi rodiče nám naše studio celé opravili. Když jsou zavřené dveře, zvuk se nedostane ven ani dovnitř. Původně to byl obývák, ale vzdali jsme se ho pro dobro naší kapely. Taky jsme se museli zbavit oken, aby zvuk neodcházel tudy," vysvětlil jsem.

„Aha," řekl a sundal si kytaru z ramene. „S mojí bývalou kapelou jsme si pronajímali studio v jedné budově, vůbec mě nenapadlo, že by ho mohl mít někdo doma ve svém bytě."

„Očividně jo," usmál jsem se. „A funguje to, rozhodně si nestěžuju," dodal jsem a pak jsem zamířil za ostatními. Mezitím jsem se na něj ale ještě otočil. „Nechceš něco na pití?"

Zavrtěl hlavou a zamířil za mnou. „Ne, díky."

Už jsem nic neřekl a došel jsem za kluky do studia. Když vešel i Cody, zavřel jsem za námi dveře.

„Co bys řekl na to, kdybys nám něco zahrál, ať vidíme, jak to umíš?" ozval se Noah.

Cody se na něj podíval a přikývl. „Jasně. Nachystám se," řekl, rozepnul pouzdro a vytáhl kytaru.

Lehce jsem zadržel dech, když mi došlo, že musela být pravděpodobně neskutečně drahá. Já taky měl sice drahou kytaru, ale oproti té jeho mi připadala jako nic. I když laik by mezi nimi možná rozdíl neviděl, mě přímo bil do očí.

Prohodil ke klukům, jestli může použít zesilovač, co byl u zdi, a když mu to odsouhlasili a on všechno zapojil, chvíli kytaru ladil. Posadil jsem se na menší stoličku u opačné zdi a pozoroval ho.

Když doladil a na mě udělalo dojem, že nepoužíval žádné zařízení nebo aplikaci na ladění, ale jenom svůj sluch, začal hrát.

Pozoroval jsem, jak jeho prsty kloužou po strunách. Pro sebe jsem se pousmál. Bylo poznat, že musí hrát už dlouho, protože mu to vážně šlo. Melodii, kterou hrál, jsem znal, ale nedošlo mi, co přesně to je, dokud nezačal zpívat. Nevědomky mi klesla brada, protože jsem si myslel, že bude jenom hrát. Pokud zvuky, které na kytaře vytvářel, byly úžasné, pak mi jeho hlas připadal božský. Hrál písničku, kterou jsme my všichni tady znali, protože byla od naší oblíbené kapely Ghost. Všichni jsme je naprosto žrali a taky jsme hodně jejich písniček uměli hrát. Sice jsme měli hodně našich vlastních písniček, ale když jsme vystupovali, hodilo se, když jsme zahráli písničku, kterou znají i lidé okolo odjinud.

Musel jsem uznat, že tahle písnička Square Hammer mi k němu seděla a nedivil bych se, kdyby byla jeho oblíbená. Překvapeně jsem se podíval na Kylea, který doběhl za bicí v rohu místnosti a připojil se k němu. Oba dva dohromady teď zněli víc než jen dobře.

Spokojeně jsem je poslouchal a v duchu si pořád opakoval, jak jsem rád, že jsem na něho dneska v knihovně narazil.