9. Cody

1 0 0
                                    

„Chceš nás zabít?" vydechl jsem vynervovaně, když Axton už potřetí málem nezastavil na červenou a teď podruhé málem přejel člověka na chodníku.

Křečovitě jsem držel pás, co jsem měl přes hrudník a snažil jsem se zhluboka dýchat a uklidnit se. Sice jsem viděl rozmazaně, ale rozhodně bych nikoho neohrozil jako on už několikrát.

„Prosimtě, brzdi. Proč jedeš tak rychle, když víš, že za chvíli stejně budeš zastavovat?" zařval jsem a krátce se na něho podíval.

Vypadal hrozně soustředěně a vypadalo to, že se snaží, ale jestli takhle řídil v autoškole, nechápal jsem, že ji udělal.

„Hele, dlouho jsem neřídil, nech mě žít," zabručel.

„Tohle není tím, že jsi dlouho neřídil. To je tím, že řídíš zbrkle a pořádně nepřemýšlíš. Prostě zpomal. Nemusíš jet tak rychle."

„Jenže mě baví jet rychle."

„Můžeš si jezdit rychle, až budeš umět řídit bezpečně," řekl jsem a zadržel dech, když na dalším semaforu zabrzdil na poslední chvíli.

Sice jsme ke mně domů dojeli v rekordním čase, ale za ten stres mi to rozhodně nestálo. Zatnul jsem zuby, když zabrzdil až těsně před domem, že jsem si myslel, že narazí do zdi. Teprve, když vypnul motor, vypustil jsem přebytečný vzduch z plic a svezl jsem se po sedačce níž.

„Tebe po městě už rozhodně nikdy řídit nenechám," vydechl jsem tiše.

„Klídek, jsme v pohodě, ne?" usmál se, plácnul mě do paže a otevřel dveře od auta. „Tak pojď." Vystoupil z auta a zavřel dveře.

Chvíli jsem se ještě uklidňoval, a když mi připadalo, že jsem víceméně v pohodě, rozepnul jsem pás a z auta jsem vystoupil. Povzdechl jsem si, došel jsem k němu, aby mi dal klíčky od auta a zamkl jsem. Pak jsem se podíval na svůj dům. Stres z jízdy hned opadl a vystřídaly ho obavy z toho, co nebo kdo mě čeká uvnitř.

Došlo mi, že na dveře od domu asi musím zírat dlouho, protože jsem ucítil Axtonovu ruku na svých zádech. Podíval jsem se na něj a setkal se s pohledem plným obav.

„Dobrý?" zamumlal.

Pomalu jsem přikývl. „Jo. Třeba tam ani nebude, rovnou vyměníme zámek a hotovo," zamumlal jsem, donutil své nohy k pohybu a zamířil jsem ke dveřím.

Sotva jsem ale vyšel schody, dveře se otevřely a já ztuhnul uprostřed kroku, když jsem uviděl Connora.

„Jsi zpátky," konstatoval.

Probodl jsem ho pohledem. Trochu jsem se na něj duševně připravil, takže jsem byl připravený mu čelit. Večer mě přece jenom překvapil, takže měl výhodu na své straně, ale teď jsem počítal s tím, že by s ním mohly být problémy, a navíc jsme byli dva. Axton se zastavil po mém boku a přeměřil si Connora pohledem, ale ten svoji pozornost upínal pouze na mě.

Když udělal krok ke mně, trochu jsem se zamračil.

„Kopnul jsi mě do koulí. Víš, jak to bolelo?" zamumlal.

Odfrknul jsem si. „Myslíš, že to nebyla přiměřená reakce tomu, že jsi mi přes mé námitky strčil ruku do kalhot? Klidně tě kopnu znovu."

„Neřekneš to nikomu, že? Víš, že by mě vyhodili z práce..." trochu nervózně se uchechtl. „Stejně nemáš důkazy."

Probodával jsem ho pohledem. „Mám v domě tři kamery. Pro případ loupeže. Přitom jedna zabírá celý obývák, takže ano, důkazy mám."

„No ale nikomu to neukážeš, ne?" Přešel až úplně ke mně, ale já do něj strčil, aby zase ustoupil zpátky.

The band (CZ)Kde žijí příběhy. Začni objevovat