The band (CZ)

11. Cody

Probudil jsem se chvíli po deváté a podíval se na Axtona, který ležel vedle mě a stále spal. Pousmál jsem se, když jsem zaslechl jeho tiché pochrupkávání.

Včera se z jednoho filmu nakonec staly čtyři a potom jsme si dlouho do noci jenom povídali. Axton mi o sobě vyprávěl další věci, které považoval za důležité a já mu také naopak říkal to, co mi připadalo, že by měl vědět. Šli jsme spát až kolem jedné ráno.

Ještě nějakou dobu jsem u něj ležel a odpočíval, ale nakonec jsem se opatrně zvedl z postele, abych ho nevzbudil a odešel jsem nám do kuchyně udělat snídani. Když jsem tak nějak procházel, co tu mám za ingredience, a co bych z toho mohl vytvořit, přemýšlel jsem nad Axtonem. Bylo mi s ním hezky, ale pořád mi připadalo, že tomu zatím něco pořád chybí. Uklidnil jsem se tím, že se známe krátce a zvyknu si na něj, ale docházelo mi, že jsem ho pořád srovnával s Paxtonem. Nechtěl jsem, ale tak nějak se to samo od sebe dělo.

Nakonec jsem se rozhodl, že udělám lívance a začal jsem chystat těsto. Rád jsem vařil a pekl, proto mi asi taky vyhovovalo, že nebydlím s rodiči, protože mi do toho teď nikdo nekecal.

Už zbývalo těsto jen na pár posledních lívanců, když jsem zaslechl kroky. Otočil jsem hlavu a podíval se na Axe, který akorát vcházel do kuchyně. Na hlavě měl vrabčí hnízdo a rozespale si rukou mnul oči. Když si mě všiml, usmál se.

„Krásně to tu voní," řekl.

„Zalez zpátky, chtěl jsem ti donést snídani do postele," pousmál jsem se na něho.

„Moc ti to trvá, mám hlad," ušklíbl se a ukradl jeden z čerstvě udělaných lívanců.

Zakousl se do něho a já se uchechtl. „Aspoň to nejez suchý a něco si k tomu vezmi."

Jenom něco zabručel, otevřel ledničku a nakoukl do ní. S mírným úsměvem jsem ho pozoroval, když vytáhl marmeládu s jogurtem a sedl si s tím ke stolu. Položil jsem před něj prázdný talíř s příborem a pak jsem na stůl dal i talíř s ostatními lívanci, kam jsem před chvilkou přidal další z pánve. Na tu jsem vylil poslední zbytky těsta a čekal jsem.

„Ty nemáš hlad?" zeptal se Axton.

„Mám, ale chci to napřed dodělat," řekl jsem.

„Tak jo," zamumlal jenom a dál jedl.

Zadkem jsem se opřel o linku a zadíval se na něj. Mlčky jsem si založil ruce na prsou a přemýšlel jsem.

„Takže když budeme i s ostatními z kapely, prostě se k sobě budeme chovat stejně jako předtím? Prostě kamarádi?" zeptal jsem se, abych v tom měl radši úplně jasno.

Přikývl a podíval se na mě. „Jestli ti to nevadí."

„Ne, nevadí. Chápu, že potřebuješ čas. Až budeš připravený, tak řekni, abych tě mohl podpořit," usmál jsem se na něho.

Moc dobře jsem věděl, jak těžké může být se před někým vyoutovat. Obzvlášť, když to i pro něj byla úplná novinka a členové kapely byli jeho kamarádi, se kterými se znal od malička. Sám jsem vůbec nedokázal odhadnout, jak by asi mohli zareagovat. Proto jsem se svoji orientaci snažil poslední roky netajit, aby to všichni věděli rovnou a nehrozilo, že se s někým sblížím a ten člověk z mého života odejde proto, že mu to vadí. Už jsem takhle ztratil pár přátel, a proto jsem byl teď ke všem upřímný, abych kolem sebe měl jenom ty lidi, kteří mě budou brát takového, jaký jsem.

„Díky," úsměv mi oplatil a pokračoval v jídle.

Pozoroval jsem ho, mezitím otočil lívance na pánvi, a když nakonec byly hotové, plotnu jsem vypnul a lívance přidal k ostatním na stole. Pak jsem si vzal svůj vlastní talíř a sedl si naproti Axovi ke stolu.