Little lies.. //FF MinSung

9.🖤

Jisung ležel ve své posteli, zíral do stropu a přemýšlel. Myšlenky mu neustále utíkaly k jeho rodičům a k jejich poslednímu rozhovoru. Bylo to před několika měsíci, když se jim konečně odhodlal říct pravdu o sobě. Vzpomněl si na ten večer, kdy sebral veškerou svou odvahu a vešel do obývacího pokoje, kde jeho rodiče seděli.

„Mami, tati, potřebuji s vámi mluvit," začal nervózně a snažil se, aby mu hlas neochaboval.

Jeho rodiče se na něj podívali se zvědavostí a možná i trochou obav. „Co se děje, Jisungu?" zeptala se jeho matka jemně.

Jisung se zhluboka nadechl a vydechl. „Je něco, co vám musím říct. Už to v sobě nemůžu dál držet. Jsem na kluky."

Následovalo tíživé ticho, které trvalo několik nekonečných vteřin. Pak jeho otec prudce vstal a jeho tvář se zkřivila vztekem. „Tohle nemůže být pravda," vykřikl. „Co jsme udělali špatně? Jak jsi nám to mohl udělat?"

Jeho matka propukla v pláč, zhroutila se na gauč a vzlykala. „Jisungu, proč nám to děláš?"

Jisung cítil, jak mu srdce puká. „Tohle nejde změnit," odpověděl s pevností, kterou uvnitř necítil. „Je to prostě to, kdo jsem."

Jeho otec se na něj podíval s odporem. „Tohle není normální. Potřebuješ pomoc, abys to pochopil."

Jisung cítil, že nemá jinou možnost, než odejít. „Já nepotřebuji pomoc. Potřebuji, abyste mě přijali takového, jaký jsem."

S těmito slovy odešel z domu a od té doby se s rodiči nebavil. Teď, když ležel ve své posteli, cítil, jak se mu do očí derou slzy. Bylo to tak těžké být odmítnut vlastní rodinou kvůli něčemu, co nemohl změnit.

Najednou jeho telefon zabzučel. Byla to zpráva od Minha: „Jisungu, jak se máš? Chci tě vidět."

Jisung si otřel slzy a odpověděl: „Můžeme se sejít? Potřebuji tě."

O několik minut později se Minho objevil u jeho dveří. Jisung ho pustil dovnitř a bez jediného slova se mu vrhl do náruče. Minho ho pevně objal a pohladil ho po zádech.

„Co se děje?" zeptal se Minho tiše.

Jisung se snažil najít slova. „Vzpomněl jsem si na poslední rozhovor s rodiči. Bylo to hrozné, Minho. Nedokážu to dostat z hlavy."

Minho ho vedl k posteli, kde si sedli. „Sice nevím co přesně se stalo mezi tebou a tvými rodiči, ale jsi silný a určitě to zvládneš. Taky chci, aby jsi věděl, že jsem připravený tě vyslechnout až ty budeš připravený mi to říct..."

Jisung přikývl, stále ještě otřásán vzpomínkami. „Díky, Minho. Jsem rád, že tě mám."

„A já jsem rád, že mám tebe," odpověděl Minho a políbil ho na čelo. „Spolu to zvládneme."

Minho seděl vedle Jisunga na posteli, vnímal jeho neklid a pokoušel se ho uklidnit. Jisung se snažil najít správná slova, aby pomohl Minhovi pochopit, proč je tak rozrušený.

„Minho," začal Jisung nejistě, „je něco, co jsem ti neřekl. Něco důležitého."

Minho se na něj podíval s obavami v očích. „Co se děje, Jisungu?"

Jisung se zhluboka nadechl. „Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že mám problémy s rodiči?"

Minho přikývl. „Ano, ale nikdy jsi mi neřekl, o co přesně jde."

Jisung si povzdechl a pokračoval. „Když jsem se jim přiznal, že jsem na kluky, nevzali to dobře. Rozzuřili se a teď se spolu nebavíme. Už několik měsíců s nimi nemluvím."

Minho zůstal chvíli ticho, šokovaný těmito novými informacemi. „To je hrozné, Jisungu. Proč jsi mi to neřekl dřív?"

„Bál jsem se," odpověděl Jisung. „Bál jsem se, že bys to nepochopil, že bys mě odsoudil stejně jako oni."

Minho ho pevně objal. „Nikdy bych tě neodsoudil, Jisungu. Mrzí mě, že jsi to musel prožívat sám. Měl jsi mi to říct."

Jisung se cítil, jako by mu spadl kámen ze srdce. „Díky, Minho. Jsem rád, že tě mám. Ale někdy je to všechno tak těžké."

„Rozumím," odpověděl Minho. „Ale teď, když vím, co se děje, budu tady pro tebe ještě víc. Spolu to zvládneme."

Jisung se opřel o Minha a cítil, jak se mu pomalu vrací klid. „Děkuji ti, Minho. Znamená to pro mě hodně."

Minho se na něj usmál a pohladil ho po vlasech. „Vždycky tady budu pro tebe. A pokud budeš chtít, můžeme spolu najít způsob, jak znovu navázat kontakt s tvými rodiči. Nemusíš na to být sám."

„Možná jednoho dne," řekl Jisung tiše. „Ale teď jen potřebuji vědět, že mě máš rád takového, jaký jsem."

Minho ho pevně stiskl. „Miluji tě přesně takového, jaký jsi. Nikdy na to nezapomeň."

A tak, i když Jisung čelil obtížné situaci s rodiči, našel útěchu a podporu u Minha. Bylo pro něj nesmírně důležité vědět, že má někoho, kdo ho miluje a přijímá takového, jaký je. S Minhovou pomocí se Jisung pomalu začal uzdravovat a hledat cestu vpřed, připraven čelit dalším výzvám s odvahou a láskou.

—

Magický skok v čase o pár týdnů později 🤭

—

Vše se zdálo být na dobré cestě. Jisung s Minhem se více zaměřili na školu, ale jejich taneční hodiny se konali dále, dokud se jednoho dne neobjevil někdo, kdo měl změnit jejich životy.

Jedno odpoledne, když se Jisung vracel ze školy, čekal na něj u dveří domu neznámý muž. Byl oblečený v elegantním obleku a v ruce držel složku s dokumenty. Jisung se zastavil a s obavami se na něj podíval.

„Můžu vám pomoct?" zeptal se nejistě.

Muž se usmál, ale jeho úsměv nezasáhl oči. „Jisung, že? Potřebuju s tebou mluvit."

„Kdo jste?" Jisung cítil, jak mu srdce buší rychleji.

„Jmenuju se Kim Sangho," představil se muž a podal Jisungovi ruku. „Jsem asistent tvého otce."

Jisung ztuhl. „Proč jste tady? Co chcete?"

Kim Sangho se zhluboka nadechl. „Tvoje rodiče se chtějí s tebou znovu setkat a mluvit o tom, co se stalo. Jsou připraveni udělat krok k usmíření."

Jisung nevěděl, co na to říct. Jeho rodiče chtějí usmíření? Po tom všem, co se stalo? „Proč bych měl věřit, že to myslí vážně?"

„Tvůj otec se dozvěděl o tvém vztahu s Minhem," pokračoval Kim Sangho. „A chce, aby ses vrátil domů. Má pro tebe určité podmínky, které musíš splnit."

Jisung se zamračil. „Jaké podmínky?"

„Musíš se rozejít s Minhem," řekl Kim Sangho klidně. „Tvůj otec chce, abys začal nový život, takový, který on považuje za správný."

Jisung cítil, jak se mu do očí derou slzy. „Takže mě chtějí zpátky jen pod podmínkou, že se vzdám toho, koho miluji?"

„Chápu, že je to těžké," řekl Kim Sangho s pochopením. „Ale tvůj otec věří, že to bude pro tebe nejlepší."

Jisung stál chvíli ticho, bojoval s emocemi. „Řekněte mému otci, že ho mám rád, ale nemůžu se vzdát někoho, kdo pro mě tolik znamená. Pokud mě chtějí zpátky, budou mě muset přijmout takového, jaký jsem."

Kim Sangho přikývl. „Předám mu tvou zprávu. Doufám, že si to ještě rozmyslíš."

S těmito slovy odešel a nechal Jisunga stát před domem, zmateného a zraněného.

——

Co si myslíte, že Jisung udělá? 🫢