Little lies.. //FF MinSung

11.🤍

Minho a Jisung seděli v tiché kavárně na rohu ulice, obklopeni jemným šuměním rozhovorů a vůní čerstvě namleté kávy. Bylo to jedno z jejich oblíbených míst, kde se mohli na chvíli ukrýt před světem a být spolu sami. Minho si přitáhl hrnek s kávou blíž a upřeně se podíval na Jisunga, který se zrovna zamyšleně díval z okna.

„Na co myslíš?" zeptal se Minho, jeho hlas byl tichý, ale plný zájmu.

Jisung se otočil a věnoval mu jemný úsměv. „Jen přemýšlím, jak jsme se dostali až sem," přiznal, jeho tón byl klidný, ale v očích se mu zračila něha. „Když si vzpomenu, jak jsem se poprvé bál ti všechno říct..."

Minho se zasmál a naklonil se blíž, aby mu mohl šeptem odpovědět: „Jo, a teď se nemůžeš zbavit toho, že ti pořád piju kávu."

Jisung se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Ne, vážně, Minho," řekl o něco vážněji. „Kdybys tu nebyl ty... nevím, jak bych to zvládl."

Minho na chvíli zůstal tichý, upřeně ho pozoroval, než zvedl ruku a jemně se dotkl jeho tváře. „Já jsem tady. A budu tu, i když ti budu pít tu kávu každý den do konce života," řekl s úsměvem, v jeho očích ale zářila upřímná oddanost.

Jisung se na něj chvíli díval, jakoby hledal slova, která by mohla popsat, co právě cítil. Nakonec ale jen tiše přikývl a jemně přiložil svou ruku na Minhovu.

„Doufám, že to kafe vydrží dost dlouho," zašeptal se smíchem.

„No, když ne, můžeme přejít na čaj," odpověděl Minho s lišáckým úsměvem a oba se opět rozesmáli.

Ten okamžik byl prostý, ale plný lásky a vzájemného porozumění.

Po chvíli ticha, kdy si užívali vzájemnou přítomnost, Minho tiše položil hrnek na stůl a podíval se na Jisunga s vážnějším výrazem. „Víš, že to nebude lehčí," začal. „Tvoje rodina se možná nikdy nezmění. A já nechci, abys kvůli mně trpěl."

Jisung na něj pohlédl, v očích se mu mihlo překvapení. „Myslíš, že toho lituju? Že s tebou být je to, co mi způsobuje bolest?"

Minho přikývl a na chvilku se mu v očích objevil stín nejistoty. „Někdy mám strach, že ti beru něco, co by ti mohlo chybět. Rodina, klid... všechno to, co ti oni mohou dát, ale já ne."

Jisung natáhl ruku přes stůl a pevně sevřel Minhovu dlaň. „Myslíš, že bych se měl vrátit k životu, kde musím skrývat, kým jsem? Kde bych musel obětovat lásku jen proto, abych někomu vyhověl?"

Minho se na něj díval, ale mlčel, takže Jisung pokračoval: „Nejde o to, co mi může dát moje rodina. Jde o to, co chci já. A já chci tebe, Minho. Ať už to bude těžké nebo ne, ty jsi ten, kdo mi přináší klid. Ne chvilkový, ale skutečný. U tebe můžu být sám sebou."

Minho se pousmál, ale jeho oči byly stále plné obav. „Ale co když ti to nikdy nepřestanou vyčítat? Co když to nikdy neskončí?"

Jisung se zhluboka nadechl. „Pak je to jejich volba. Ale já už svou volbu udělal. A nehodlám to měnit."

Minho stiskl Jisungovu ruku pevněji a naklonil se blíž, aby mu zašeptal: „Slib mi jen jedno. Že nikdy nebudeš litovat."

Jisung se na něj podíval a s klidem odpověděl: „Jediné, co bych mohl litovat, je, kdybych tě opustil. A to nikdy neudělám."

Minho se usmál, tentokrát upřímně, a obavy, které ho předtím tížily, se zdály být lehčí. „Tak dobře," řekl měkce, „budeme to zvládat spolu."

V tom okamžiku si oba uvědomili, že i když cesta před nimi bude těžká, mají jeden druhého. A to bylo všechno, co potřebovali.

V následujících týdnech se situace postupně uklidňovala, i když napětí mezi Jisungem a jeho rodinou zůstávalo jako neviditelná zeď. Jisung se cítil silnější díky Minhově neustálé podpoře, ale ztráta, kterou utrpěl, stále hlodala hluboko v jeho mysli.

Jednoho večera, když seděli na pohovce a sledovali film, Jisung se odvážil sdílet svoje myšlenky nahlas. „Myslíš někdy na to, co by se stalo, kdybych se rozhodl jinak? Kdybych opustil tebe a vrátil se k nim?" Jeho hlas byl tichý, sotva slyšitelný přes zvuk televize, ale v Minhově mysli zněl jako bouře.

Minho se krátce zamyslel a pak odpověděl klidně, i když se v jeho hlase skrýval náznak bolesti. „Upřímně? Ano, občas na to myslím. Ne proto, že bych o nás pochyboval, ale protože vím, jak těžké je být mezi dvěma světy. Kdyby ses rozhodl jinak... nezlobil bych se. Chtěl bych jen, abys byl šťastný."

Jisung se na něj podíval, ztracený ve smíšených pocitech. „Ale já bych nebyl. Bez tebe bych nikdy nebyl úplně šťastný."

Minho se usmál, jeho oči zářily láskou a porozuměním. „Tohle je to, co mě každý den utvrzuje, že jsme si navzájem vybrali správně."

Jisung se k němu přitulil a po chvíli ticha se zeptal: „A co tvoje rodina? Oni tě přijali?"

Minho na chvíli ztuhl, jako by si vzpomněl na něco nepříjemného. „Ne úplně. Moji rodiče s tím také dlouho bojovali. Mysleli si, že je to fáze, že si to rozmyslím. Ale časem se začali otevírat tomu, že to není něco, co bych mohl nebo chtěl změnit."

Jisung vzhlédl, překvapený. „A jak to dokázali přijmout?"

Minho se zhluboka nadechl. „Dlouho to trvalo. Byl jsem trpělivý. Nepřestával jsem jim vysvětlovat, jak je pro mě důležité být sám sebou. A hlavně jsem jim ukázal, že i když nejsem přesně ten syn, kterého si vysnili, pořád jsem jejich syn, který je miluje."

„To je to, co chci, aby moji rodiče pochopili," povzdychl si Jisung. „Ale nevím, jestli toho někdy dosáhnu."

Minho jemně přejel prsty po Jisungově paži. „Možná to bude trvat dlouho, možná nikdy nezmění svůj pohled. Ale jedno je jisté - ty jsi ten, kdo se rozhodl žít svůj život naplno. A já budu vedle tebe, ať už se stane cokoli."

Jisung ho objal ještě pevněji a zašeptal: „Díky, Minho. Nevím, co bych bez tebe dělal."

Minho se zasmál a políbil ho na čelo. „Nikdy se to nedozvíš, protože já od tebe nikam neodejdu."

Byli tam spolu, obklopení tichem a láskou, která jim dodávala sílu čelit jakékoli bouři, která mohla přijít. A i když budoucnost zůstávala nejistá, věděli, že s podporou jeden druhého zvládnou cokoli.