Patnáctiletá dívka, která v sebeobraně zabila svého "otce" a lhala o tom policii. Myslí si, že nemá žádné další členy rodiny a teď nemá kde bydlet, ale policie jí řekne, že byla unesena ze své skutečné rodiny, když byla malá a má šest starších bratr...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
ATHENA RUSSO
Tentokrát jsem neusnula.
V autě bylo trapné ticho, kromě mých dvou bratrů, kteří spolu mluvili cizím jazykem.
Auto se zastavilo a já vzhlédla. Byli jsme u brány. Řidič stáhl okno a stiskl kod. Přimhouřila jsem oči a snažila se zjistit, co to bylo za kod, ale zadal ho příliš rychle. Brána se otevřela a on projel. Viděla jsem zaparkovaných spoustu dalších luxusních aut.
Řidič zaparkoval auto a Elijah i Lorenzo vystoupili a zabouchli za mnou dveře.
Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, co mám dělat. Muž na sedadle spolujezdce se na mě podíval a usmál se: „Slečno Russo, něco vás zdržuje?"
„Počkej, já mám taky vylézt z auta?" zeptala jsem se s vytřeštěnýma očima.
Muž se zasmál a přikývl. „Ano."
Okamžitě jsem vystoupila z auta a viděla Lorenza a Elijahe, jak na mě čekají. Ale pak se mé oči přesunuly na obrovské sídlo za nimi. Moje ústa se otevřeli, když jsem zírala na sídlo.
Moji bratři se otočili a vešli do sídla. Stála jsem tam jako přimrzlá. Co dělám na takovém místě? Počkejte. Neříkejte mi, že tady bydlím. Ne ne ne.
„Hej, neboj, pojď se mnou."
Otočila jsem se a viděla muže v autě. Přikývla jsem a následovala ho do sídla, ve kterém jsem se cítila tak malá a nemístná.
Měl zlaté mramorové podlahy a bílé stěny. Vypadalo to tak elegantně. Byl tu moderní lustr, zářící slunečním světlem, které naplňovalo místnost.
Pak jsem viděla čtyři muže stojící u vchodu ve frontě. Všichni vypadali jako Elijah a Lorenzo. Všichni se na mě dívali. Udělala jsem krok zpět.
Neměla bych tu být. Chtěla jsem jen utéct do pokoje a zůstat tam navždy.
Muž, který byl v autě, stál na stráži u vchodu. Pak to musel být nějaký bodyguard.
„Kluci, tohle je Athena. Vaše mladší sestra," řekl Lorenzo. Elijah šel ke mně a postavil se vedle mě. Cítila jsem se trochu pohodlně, když jsem věděla, že je tady, ale úplně jsem mu nevěřila. Podívala jsem se jinam a zírala do země.
Podlaha vypadá moc pěkně.
Nastalo trapné ticho a pak se ozval Lorenzův hlas. „Pozdravte." Slyšela jsem mumlání pozdravů. Rozhodla jsem se podívat se na všechny jednotlivě.
Byl tu kluk, který vypadal kolem mého věku, ale byl o tolik vyšší, že měl v očích příjemné hřejivé emoce. Mohla jsem říct, že je hodný.
Pak tu byli tito dva kluci, kteří vypadali stejně, ale okamžitě jsem mezi nimi dokázala najít rozdíl. Jeden měl v očích světlejší odstín modré. Ten působil sebevědomě a arogantně.
