Patnáctiletá dívka, která v sebeobraně zabila svého "otce" a lhala o tom policii. Myslí si, že nemá žádné další členy rodiny a teď nemá kde bydlet, ale policie jí řekne, že byla unesena ze své skutečné rodiny, když byla malá a má šest starších bratr...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
ATHENA RUSSO
Už to bylo pár dní.
Každé ráno snídáme a v sedm večer máme večeři. Neptali se mě, když jsem nejedla všechno jídlo. Jídlo bylo vynikající, nechápejte mě špatně, ale nejsem zvyklá jíst tolik jídla. Ale po jídle jsem chodila do svého pokoje a zůstala tam celý den.
Všimla jsem si, že všude mají služebné a stráže. Čím se vůbec živí? Zeptám se jich později.
Zdálo se, že dnes je den, kdy půjdeme do nákupního centra. No, vlastně nevím, kdo "my", protože nemám tušení, kdo přijde.
Převlékla jsem se do něčeho pohodlného. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc oblečení a vlastním jen džíny, tepláky, mikiny s kapucí a svetry, všechno, co si obléknu je pohodlné.
Vešla jsem do koupelny a rychle si zakryla modřiny na krku. Naštěstí jsem na obličeji žádné neměla a jelikož mi oblečení zakrývalo zbytek těla, nemusela jsem nic zakrývat.
Obula jsem si boty. Dívala jsem se dolů na své rozvázané tkaničky.
Jo, nevím, jak si zavázat tkaničky. Nikdy jsem se to nenaučila. Moji učitelé ve škole, když jsem byla malá, přestali se snažit mě naučit, jak na to. Asi jsem se to měla naučit, protože kolikrát jsem zakopla o tkaničky.
Šla jsem solů a viděla Lorenza, Elijaha, Marcela a Arese. Kde jsou dvojčata?
Jakoby mi Lorenzo dokázal číst myšlenky odpověděl za mě: ,,Dvojčata nepřijdou."
Přikývla jsem.
Elijah se podíval na mé boty a zamračil se.
,,Tohle jsou jediné boty, které mám," řekla jsem rozpačitě.
Zavrtěl hlavou. ,,Ne, to není ono. Nevíš, jak si zavázat tkaničky?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne. Nevím," přiznala jsem. Cítila jsem jak mi hanbou zčervenaly tváře.
