Zdravotnická láska

1.

Seděla jsem na zemi a koukala se na nevybalené krabice je něco kolem 8 a já přemýšlela jestli jsem udělala správně, když jsem se přestěhovala sem do tohohle zatím prázdného bytu. Přestěhovala jsem se kvůli nové práci, budete si myslet že jsem blázen, protože ještě ani nevím jestli mě vezmou, ale hlavně že už bydlím někde jinde. Pozítří jdu na pohovor a nejsem si vůbec ničím jistá ani sebou ani tou práci, ikdyž jsem od malička snila být lékařkou na záchrance a mám i vystudovanou vysokou stejně si nejsem jistá, že jsem udělala správně. Zase jsem do toho dala mnoho úsilí, slz, vzteku, stresu, že není dobré opouštět něco co jsem si poctivě vydřela. Dneska už nic nevymyslím. Ráno je moudřejšího večera.

Ráno mě vzbudil zvonek. Absolutně jsem netušila co se děje „Už jdu!" zařvala jsem. Neodbytné zvonění nepřestávalo, přišla jsem ke dveřím, který jsem otevřela. Ve dveřích stál mladý muž. Vlasy měl rozcuchané a byl polonahý v ruce držel asi svetr? „Prosím, pomožte mi!" civěla jsem na něho jako na svatý zjevení.
„Prosím?" aniž bych se nadála ten muž proklouzl skrz mě.
„Co si to dovolujete?" V zápětí jsem pochopila oč běží. Předemnou se objevil další, tentokrát trošku starší muž. „Dobrej, neviděla jste tady takového vyššího kudrnatého, hnědovlasého chlapa? Nevím asi 1,90 má." Podívala jsem se na toho kluka co se schovává za mojí kuchyňskou linku a vrtěl na mě hlavou na náznak, ať ho neprozrazuju. Zpátky jsem se podívala na toho týpka předemnou „Ne, neviděla asi běžel dolů". Ten chlap už jenom poděkoval a zmizel. Zavřela jsem dveře a podívala jsem se směrem k lince, kde už stál ten neznámý a navlíkal na sebe ten svetr. „Co to jako mělo být?" zeptala jsem se. Ten kluk se na mě pousmál a řekl: „Děkuju, mohl jsem být mrtvý" podívala jsem se na něho nechápavým výrazem jako co to bylo. Klučina to pochopil a rozmluvil se: „Chodím tady za jednou ženou-" skočila jsem mu do řeči „Ale je vdaná" podíval se na mě nechápavým výrazem „Právě, že ne, ten chlap to je její bratr" to jsem se zasmála. „Takže ti chtěl rozbít hubu" kývl hlavou. „ A jak se vlastně jmenuješ?" Podíval se na mě: „Tomáš a ty?"
„Elena"
odpověděla jsem mu. „Krásné jméno a ještě krásnější majitelka". Netuším, jestli to bylo vidět, ale začala jsem se červenat, protože tohle mi ještě nikdo neřekl. „Nabídla bych ti kávu, ale jak vidíš můj život je zatím v krabicích." Tomáš si sednul na židli: „Proč jsi se vůbec přistěhovala?". Přisedla jsem si k němu: „Za prací" podívala jsem se na něj. „Zítra mám pohovor" usmál se na mě. „Tak ať ti to zítra vyjde a ještě jednou děkuju!" Zvedl se a zamířil ke dveřím a jak se rychle objevil tak zase rychle zmizel. Ještě 5 minut jsem se vzpamatovávala. Po těch 5ti minutách co jsem se vzpamatovala, jsem se zvedla a šla se převléct, no a začala jsem s vybalováním krabic. Otevřela jsem 1. krabici a tam jsem našla svůj deník z puberty. Neměla jsem to teď odvahu otevřít a tak jsem pokračovala dál ve vybalování. Trvalo mi to poměrně dlouho. Po vybalení jsem neměla náladu na nic, hupsla jsem na gauč a podívala se na telefon. Psal mi můj nejlepší kamarád Maty. „Vyrazíme někam?" Nikam se mi nechtělo a to jsem mu taky napsala.
„Tak to máš smůlu, stojím před dveřmi" Touhle zprávou jsem se zarazila. Zvedla jsem se z gauče a vyšla ke dveřím, které jsem otevřela. On tam opravdu stál. Ten usměvavý pihatý zrzovlasý Maty. „Překvapení!" zírala jsem na něj jak ku vytržení.
„Copak ty nemáš radost?" udělal svůj roztomilý kukuč.
„Ale jasně že mám... jen si mě překvapil, tak pojď, ty můj zázraku. Maty se usmál a vešel dovnitř, při vší příležitosti žuchnul na můj gauč, jak už je u něho zvykem.
„Ty joo, máš to tady hezké a útulné. Co vůbec 1. noc v novém bytě?" Sedla jsem si k němu „Ajo absolutně netuším co se mi zdálo, ale za to ráno mě vzbudil zvonek, zachraňovala jsem tady jednoho kluka, při ehm ehm načapal ho bratr holky s kterou to no.."
„Ty tu máš teda živo!" začala jsem se smát. „To jo, chceš kafe? Když už mám vybaleno?" Matymu se rozzářil obličej. „Už jsem se bál, že se mě nezeptáš." Vstala jsem a šla ke kávovaru u toho jsme si s Matym povídali. Podala jsem mu hrnek a sedla vedle něho ke stolu.
„Jsi nervózní ze zítřka?" srkla jsem si kávy „Já ani nevím, nevím jestli to je přesně to co chci, já vím, vždycky jsem si za tím šla, ale já nevím." Maty se na mě podíval se soucitným výrazem.
„To zvládneš, je to, to co jsi vždycky chtěla, dáš mi vědět jo?" kývla jsem a opět si usrkla. Čas utíkal jako na koni, není divu, když jsme si pořád o něčem povídali. Maty po 7 hodině odešel, já umyla ty 2 hrníčky a šla spát přeci jenom potřebuji být vyspaná...