Zdravotnická láska

2.

Ráno mě probudil budík. Vypla jsem ho a podívala se na hodiny, bylo půl 8 pohovor je v 9 mám dost času. Vstala jsem a otevřela okna a šla do koupelny se připravit. Vyšla jsem z koupelny směrem do kuchyně, kde jsem si uvařila kafe, nic jiného jsem totiž doma neměla. Sedla jsem si v klidu na gauč a u toho projížděla telefon, ale ne moc dlouho telefon mi začal vyzvánět a na obrazovce se ukázal volající moje mamka. Tak jsem jí to zvedla: „Ahoj mami, co potřebuješ?"
„Ahoj Elen, jenom jsem ti chtěla popřát hodně štěstí s tatínkem si přejeme, aby ti to vyšlo." usmála jsem se „Jé, děkuji mami, potom dám vědět". S mamkou jsem se rozloučila a podívala jsem se na čas, bylo 8 pryč. Dopila jsem kafe, hrnek jsem umyla a šla jsem si pro batoh, tam jsem hodila peněženku a důležité dokumenty, mobil, sluchátka. No a mohla jsem vyrazit, cesta do místní nemocnice trvala cca. 20 minut. Cestou jsem viděla spoustu krásných míst. Došla jsem tam 5 minut po půl, v čekací místnosti už sedělo spoustu dalších uchazečů či uchazeček, tudíž na sednutí místo nebylo. Postála jsem si ani ne 5 minut, protože zaznělo: „Slečna Černá a slečna Vytisková, kromě toho, že jsem šla já zvedla se ještě.. nechci být hnusná, ale barbína. Obě dvě jsme šli do kanceláře, sedli jsme si a ředitel nemocnice se začal nejdříve ptát té barbíny. Podle toho co jsem poslouchala, nemá skoro vůbec nic. No a konečně přišla řada na mě. „Co by jste mi řekla o sobě slečno Černá?"
„Jsem časově nezávislá, mám červený diplom, ze zdravotní školy jsem vyšla jako zdravotní sestra a v roce 2022 a 2023 jsem absolvovala 2 kurzy ze kterých mám certifikáty. Když jsem se podívala na ředitele zjistila jsem, že se celou dobu kouká do výstřihu té barbíny. „No a to je všechno, co bych o sobě mohla říct." Ředitel si uvědomil, že není v místnosti sám a opět se věnoval mně. „Jo tak to by bylo všechno, my se vám ozveme." Já jsem se zvedla a byla jsem na odchodu, ještě jsem se otočila a viděla jsem jak té barbíně něco říká. Jsem bez práce, super. Tak si aspoň zajdu nakoupit. Když jsem přišla domů, hodila jsem batoh na zem a vyrovnala jsem nákup. Co jsem nákup vyrovnala, tak jsem si šla lehnout na gauč a rovnou jsem zavolala Matymu. Když se Maty dozvěděl co mě trápí, neváhal ani chvíli a slíbil, že dojede. Uběhlo odhadem půl hodiny a bytem se rozezněl zvonek. Zvedla jsem se z gauče a šla otevřít. „Maty!" rychle jsem ho obejmula. „Ty moje nešťastnice, donesl jsem ti tohle." Podal mi naše společné album. „Jé děkuju, tak pojď dál." Za Matym jsem zavřela dveře a oba dva jsme skočili na gauč, kde jsme si společně prohlíželi naše fotky z dětství až doposud. Bylo to vtipný sledovat. Po chvilce jsem si na něco vzpomněla: „Našla jsem svůj starý deník, podíváš se do toho semnou?"
„Že váháš!" vstala jsem a šla pro ten deník, který ležel na stole v mým pokoji a vrátila jsem se zpátky za Matym na sedačku. Otevřela jsem ho a nalistovala libovolnou stránku. „Hele třeba tohle!" vytrhl mi deník z ruky a začal číst.
Dnes v noci se mi zase zdál sen o Markovi, nevím čím to je, ale asi k němu začínám něco cítit já vím, je to potměšilé, ale asi to je láska...
„Jsi děláš srandu do Marka? Ty teda nemáš vkus."
„Bylo mi 15, však čti dál.."
...Nevím co mně na něm přitahuje možná, že máme stejné příjmení nebo ty jeho černé vlasy, ty jeho oči, tak strašně ho miluju... Třeba se stane zázrak!
„Ty jo, to je matroš" zavřel deník. „Takže Marek?" začal se chechtat. „Jo, a ty jsi to věděl, ale užž!" začala jsem se chechtat taky, ale ne na dlouho, začal mi totiž zvonit telefon. Číslo jsem neznala. „Prosím.. ano u telefonu...ano, vážně? Strašně děkuju!" Podívala jsem se na Matyho. „Kdo to byl?"
„To bylo z nemocnice... Oni mě vzali!!" Maty se začal radovat. „Gratuluju! Já věděl, že to zvládneš!" Maty mě obejmul a byl šťastný i za mě. „To se musí oslavit!"
„Ale ne dneska v 8, tam mám být." Maty se už jenom na mě podíval. Čas se blížil k spánku a to znamenalo odchod Matyho. Po tom co Maty odešel, uklidila jsem ten binčus, dala si jídlo a sprchu no a mohla jsem jít spát.