Doktor dělal co mohl a nakonec se mu přeci jen povedlo zastavit silné a masivní krvácení. Zašít všechny tržné rány a přivést onu dívku k životu. I když její stav byl i nadále velmi vážný.
Endre trnul na chodbě u dveří, protože nechtěl tu dívku opustit a tak u jejího pokoje strávil nekonečné hodiny čekání. Až pak asi tak po hodině otevřel doktor Wallwotr dveře a přitom mu na tváři pohrával úsměv.
,,Žije?" zeptal se Endre, který přitom měl na tváři strach.
,,Žije," odpověděl doktor a přitom se na něj pousmál. ,,Je sice ještě slabá, ale při vědomí," dodal a pak už Endre na nic nečekal a rozběhl se k ní.
Poklekl u její postele a když ji spatřil, tak nádhernou, jako tehdy ve sněhu, tak se mu zastavilo srdce. Protože jeho láska, kterou k ní pocítil už od prvního okamžiku, byla tak silná, že už si nepřál ji nikdy ztratit.
Ležela na polštářích a když ji pohladil po vlasech, tak otevřela oči. A v tu chvíli uviděl tu nádhernou barvu jejich řas, i ten neskutečně nádherný pohled, kterým se na něj dívala, když její oči zářily životem.
,,Kdo jste? A co se stalo? Co tu dělám?" pokládala mu jednu otázku za druhou a přitom se tvářila trochu rozpačitě.
,,ŠŠšš! Měla by jste spát," řekl a přitom ji něžně přiložil prst a rty a ona ho poslechla a utišila se. Sklonil se k ní a pak ji na ty rty políbil a ona najednou pocítila ve svém těle tak nádherné a příjemné teplo.
A po chvíli omámená z toho polibku usnula.
Endre ji pak všechno řekl a už ji nikdy v životě nepustil. A jejich láska byla tak silná, jako i ten nejsilnější mráz. A čistá, jako i ten nejčistší sníh.
