Celý den spěchám pro tu chvíli navečer,
kdy samoten usednu na kraji lesa,
opustím obavy, co mě tak sužujou.
Všechny mé starosti na chvíli odplujou.
Tam uprostřed přírody srdce mé plesá.
Ticho a klid mi léčí mé strasti,
chmury, ty zapadnou daleko, hluboko.
Mou špatnou náladu zavřu do pasti.
Je mi tak krásně a lehko na světě,
je to tak opravdu, ne jenom naoko.
Když se pak nabažím té tiché nádhery,
vstanu a nesvorně myslím už na návrat,
na návrat do světa prostého důvěry.
Loučím se se stromy, se všemi zvířaty,
žel jinde na smutek nenajdu záplaty.
