Sám v tichém, pustém pokoji
já propadávám touze
a zamýšlím se dlouze
jak přemoci tu tíseň svoji.
Zasněn tiše vzpomínám
na hloubku tvých hnědých očí
a moje srdce celé v křeči
žalem a láskou svírané
jen a jen po tobě, lásko, touží.
A tím, co srdce moje souží
jsou tvé oči vysnívané.
Odvaha má ukrývá se za pohořím jejistot,
nechci zažít odmítnutí.
Však cítím mezi námi pnutí,
jen vidím tě, už srdce moje bije jenom o překot.
Každá chvíle s tebou je mi nad zlato vzácná,
uchovávám ji v paměti.
To jest to moje prokletí.
V čase smutku, stesku, vybavím si jiskru
planoucí v tvých očích milých.
Toužím dotknout se tvých rukou bílých,
ve svých myšlenkách tvou ruku pevně tisknu.
Vrať se mi, má lásko dávná.
Čekám, vždycky budu čekat
a vím, že dál pro tebe budu plakat,
protože má láska není marná.
Při všech západech slunce jen na tebe si vzpomenu
a v tom západním plamenu umírajícího dne
tvá tvář vždy na mě pohlédne.
Až uvidíš mé srdce obnažené,
uvidíš mou pravou lásku
a zaviješ ji do provázku
společné říše blažené.
