27 dní /STEIN27

3

Pohled Anastázie:

Odešel. Jak neznámí mladík odešel chvíli jsem přemýšlela. Nechápu proč chtěl semnou navázat konverzaci. Přijde mi to hloupé, ale zároveň milé. Normální člověk by mě nechal, ale on si chtěl povídat.

Šla jsem za sestrou, sestra si povídala s nějakou holkou. Smály se a povídali jako kdyby se znali celý život.

,,Jsem zpět, neviděla jsi tu nějakého postaršího kluka ? Měl špinavé blond vlasy, tetovaní po krku a po rukách," řekla jsem a sestra se na mě podívala překvapivě.

,,Joooo ty myslíš Steina, proč ?," podívala se na mě zmateně.

,,Ehm, nic jen... No nic," snažila jsem se o úsměv, ale sestru to nezajímalo. Markét se nadále bavila s neznámou dívkou.

No po dlouhé době jsme se dočkali, už jsem myslela, že se nedočkáme. Šli jsme do klubu, stoupli jsme si na "dobré" místa kde budeme mít dobrý výhled.

Teď už jenom počkat dvě hodiny, dokud nedojde nám zazpívat pán "každé třináctky mokrý sen".

Celé dvě hodiny jsem se tam utápěla v úzkosti, sice v mírné (protože jsem měla u sebe sluchátka a ty mi pomáhali) ale pořád to byli úzkosti.

,,Ladies and gengleman, welcome please President of Sexico," z repráku se ozval ženský hlas a zvukové efekty, asi jeho intro.

Všichni začali ječet radostí, všichni tam byli v dobré náladě. Najednou přišel pán dokonalý.

No do prdele.

Když jsem se podívala na pana dokonalého, uviděla jsem onoho mladíka se kterým jsem si povídala a se kterým se mi udělalo lépe. Všechno se mi začalo spojovat, to jak se divně choval, to jak musel odejít (i když se to vysvětlit dalo), a to jak mi sestra řekla jestli to není Stein.

Všechno bylo hned divné, najednou se mi začala motat hlava. Začala jsem zhluboka dýchat, vůbec mi nebylo dobře. Jak jsem několik minut zhluboka dýchala, můj stav se zlepšil.

Už jsem jenom čekala kdy koncert skončí, kdy budu moct jít domů. Počítala jsem minuty, dvacet sedm minut a ještě nejsme ani v půlce. Dvě hodiny a sedm minut, tak dlouho trval koncert. (pozn. autorky: vím, že takhle koncert dlouho netrvá ale hodilo se mi to)

Jak jsme vyšli ven hned se mi udělalo lépe. Lépe se mi dýchalo.

Byla jedna hodina ráno, zůstali jsme tu jako poslední.

,,Nechala jsem tam kšiltovku, hned se vrátím. Počkej tu," řekla jsem sestře a šla jsem si pro kšiltovku.

Vešla jsem do klubu a šla si pro kšiltovku, bylo zhasnuto, jediné světla která svítila byla dvoje u podia.

Vzadu byli dva kluci kteří si povídali, jeden z nich na mě upřel svojí pozornost. Nebylo mi to nepříjemné, bylo mi to jedno.

,,Hledáš kšiltovku ?" Zeptal se známý hlas. Otočila jsem se a spatřila jsem modré oči jako oceán.

,,Ano, asi si jí někdo vzal," pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na něj a všimla jsem si úplně stejné kšiltovky.

,,Mám pocit, že ten někdo jsi ty" řekla jsem, vůbec mi to teď nebylo příjemné. Chtěla jsem odejít.

,,Ne, ta je moje. Tvoje byla na zemi tak jsem jí vzal a schoval. Hned jí donesu," usmál se a odešel do backstage.

Ani moc dlouho jsem nečekala a hned přišel, zastavil se přede mnou a vyměnil kšiltovky. Nechápu.

,,Proč jsi to udělal ?" zeptala jsem se a nakrčila jsem obočí.

,,Jen tak, jak se vlastně jmenuješ ?" zeptal se, vůbec nevím jestli mu mám odpovědět.

,,Anastázie," odpověděla jsem, chtěla jsem odejít jenže mě zastavil jeho hlas.

,,Dobře Any. Doufám, že tě zase uvidím. Ahoj," mrkl na mě a vytratil se. Nějak jsem to neřešila a šla jsem za sestrou.

- Děkuju @sofiemikuskova že jsi mi okomentovala druhou kapitolu <3. Jsem za to vděčná.