Přežil jsem Azkaban

XI. Trpký

Uběhlo pár nekonečných dní, během kterých jsem velmi špatně spal a vyčarovat patrona pro mě byl opět neřešitelný problém. Večerní splíny jsem zaháněl v kanceláři nad šálkem horkého čaje; obvykle jsem do něj přidal i trochu ohnivé whisky. Ani litry říznutého čaje však nedokázaly spláchnout trpkou pachuť, která mi ulpěla na jazyku.

Rozum mi říkal, že se mám na všechno pokusit zapomenout, v ničem nevrtat a prostě jen dělat svou práci, ale dost často mě přemohla nutkání zjistit víc. Možná jsem nesměl nic říct, ale nikdo mi nemohl zakázat vědět.

Hned druhý den po propuštění jsem si prošel celé vězení a v duchu sčítal ztráty. Každou jednu celu, každé jedno jméno jsem porovnal s našimi záznamy a k vlastní hrůze zjistil, že nešlo o útěk jednotlivce, nebo nebo snad páru Smrtijedů. Napočítal jsem celkem patnáct prázdných pokojů, ve kterých si měli odpykávat svůj čas lidé odsouzení za následování Vy-víte-koho.

Fenrir Šedohřbet, Peter Pettigrew, Antonin Dolohov, bratři Lestrangeovi a řada dalších jmen, která mě teď strašila po nocích.

Nebyl jsem naivní; už teď mi z rukou musela odkapávat krev nevinných lidí a s největší pravděpodobností jí bude každým dalším dnem jenom přibývat. Moje myšlenky k tomu sklouzávaly mnohokrát za den; tím častěji, čím blíž byli mozkomorové.

Začínal jsem tohle prokleté místo ze srdce nenávidět.

Ernie se nezdál být příliš znepokojený, choval se vlastně jako vždycky. Nedával najevo, že by bylo něco špatně. Buď o ničem opravdu nevěděl, což se mi zdálo být nepravděpodobné, nebo se zkrátka se svým svědomím usmířil mnohem rychleji než já. Neměl jsem odvahu se ho na to zeptat, nejspíš jsem to vědět vůbec nechtěl.

To jsem ale ještě netušil, že mnohem větší rozčarování mě mělo teprve čekat. Bylo to v sobotu; pět dní po tom nešťastném večeru. Seděl jsem v kanceláři u krbu, mezi prsty svíral tenké lano a automatickým pohybem neustále uvazoval a zase rozplétal uzly, jak mě to naučil Cecil. Čekal jsem na něj, měli jsme si vyměnit směny a já toužil po chvíli volna jako touží poutník v poušti po vodě. Potřeboval jsem alespoň na chvíli zmizet z téhle vlhké hrobky.

Jenže Cecil ten den nepřišel.

Čekal jsem jednu hodinu, dvě, tři, aniž by se cokoliv stalo. Plameny v krbu neustále líně olizovaly dřevo a cihlové stěny, ale jejich barva zůstávala stále stejná. Rudá, oranžová, žlutá. Žádná zelená.

Ta se objevila až druhý den dopoledne. K mé obrovské nelibosti doprovázená opakovaným: „Ehm, ehm, ehm."

„Paní Umbridgeová, dobrý den," zamumlal jsem rozespale. Právě před chvíli mi totiž spadla hlava a já si na pár desítek minut zdřímnu.

„Paní ředitelko," opravila mě okamžitě a mírně se zamračila, „vy jste snad spal ve službě, pane Carmichaele?"

„Při vší úctě, paní ředitelko, už od včerejšího dne službu nemám. Bohužel můj kolega nedorazil, takže se v hlídkách střídáme s Erniem Macmillanem. On je momentálně na obchůzce."

„Pan Frostwood na svůj post bohužel rezignoval. Dohodli jsme se, že již není ve věku, kdy by zvládal místní... podnebí. Z chladu ho již bolely všechny klouby. Teď už si užívá zaslouženého odpočinku."

Po zádech mi přiběhl mráz, až jsem se nepatrně otřásl. Dokázal jsem si představit, jak dalece Cecil na svůj post rezignoval. Bylo mi při té představě dost nevolno.

„A kdo ho ve funkci nahradí, paní ředitelko?" zeptal jsem se hluše.

„Vypsali jsme výběrové řízení. Dokud pozici neobsadíme, bohužel budete muset s panem Macmillanem vykrývat směny pana Frostwooda. Hádám, že to nepotrvá déle, než řekněme... pár měsíců? Doufám, že to pro vás není problém."

„Ne," hlesnul jsem, „jistěže není. Děkuji vám za informaci, paní ředitelko."

Dolores Umbridgeová se jenom široce usmála, zamávala si před obličejem svým ohavným vějířem a s nadšeným výtečně znovu zmizela v krbu. Neměla v plánu se tu zdržovat déle, než bylo nutné.

Zhluboka jsem si povzdechl a schoval hlavu do dlaní. Čekaly nás těžké časy.