VI. Duše

74 17 10
                                    

Na podzim jsem měl poprvé tu čest s hřbitovem, který se rozléhal hned za zdmi věznice. Bylo to bezútěšné místo plné popraskaných náhrobků, o které se nikdo nestaral. Z velké většiny šlo o bezejmenné hroby těch, kteří zemřeli během výkonu trestu. Nikdo jim nenosil květiny, nikdo s nimi nechodil promlouvat. Svět na ně zkrátka zapomněl. I já se tomu místu záměrně vyhýbal. Z těch pár oken, které sem z budovy vedly, jsem cítil zoufalství a smutek, doprovázející osamělé a zmařené životy vězňů.

Když jsem do vlhké a podmáčené trávy vkročil poprvé, chloupky na celém těle se mi okamžitě zježily a za celou dobu se mi je nepodařilo přesvědčit, aby se uklidnily. Z velké míry za to nicméně mohla skutečnost, že jsem tam přišel pohřbít jednoho ze zemřelých.

Šlo o postaršího kouzelníka, který si v Azkabanu odpykával svůj trest z První kouzelnické války. Nevím jistě, jestli šlo o smrtijeda, ale podle všeho párkrát použil kletbu, která se nepromíjí. V posledních dnech ho zmáhal vlhký dusivý kašel a já pojal podezření, že by mohlo jít o tuberkulózu. Ministerstvo mi nicméně neschválilo pozvání lékouzelníka a já tak musel sledovat, jak každý den chřadl víc a víc, až dokud si ho k sobě nepovolala milosrdná smrt. Muselo to pro něj být vysvobození.

Vykopal jsem hrob pod jedním z osamělých stromů a co nejopatrněji ho uložil do vlhké hlíny. Nezůstal po něm nikdo, kdo by ronil slzy a rozloučil se s jeho duší, takže to zbývalo na mě. Poklekl jsem před ošuntělý náhrobek, do kterého jsem vyryl jeho jméno, a sepnul ruce k modlitbě.

„Svatá Morgano, buď prosím milosrdná k jeho hříchům a dohlédni na jeho duši. Doveď ho na místo, kde neexistuje bolest ani strach."

Zavřel jsem oči a čelo opřel o své spojené ruce, abych mohl tichem uctít jeho památku.

„Jste hodný," zaševelil za mnou tichý hlas.

Trhl jsem sebou a prudce se zvedl ze země, přičemž se mi podařilo brknout o vlastní nohy a spadnout zase zpátky na zadek. Pohled mi přitom padl na průhlednou šedavou postavu ženy, která se vznášela pár centimetrů nad zemí. Tvář měla pokrytou nevzhlednými puchýři, ale pod všemi těmi boláky se nepochybně skrývala krásná žena. Měla na sobě oblečení, které nosila kouzelnická smetánka, a vlasy, ozdobené stříbřitým diadémem, jí vlály v okolním větru.

„Co tu... co tu děláte?" dostal jsem ze sebe a mnul si dlaní hrudník, ve kterém moje srdce stále bušilo na poplach. Hábit jsem měl celý špinavý a rukama jsem se ho pokoušel otřít s nevalnými výsledky. „Vyděsila jste mě."

„Omlouvám se. Jste první, kdo tu vzdává úctu mrtvým. Už věčnost jsem s nikým nemluvila."

„Vy jste tu... zemřela? Tady ve vězení?"

„Ach, ano." Tvář se jí krátce zachmuřila, zřejmě při vzpomínce na časy, které rozhodně nemohly být příjemné. „Na dračí neštovice. Od té doby tu čekám. Má dcera slíbila, že mě přijde navštívit, víte? Ráda bych ji naposledy viděla."

„Jak se jmenuje vaše dcera?" zeptal jsem se. Neměl jsem ponětí, jak dlouho už tu mohla takhle bloudit, ale jistě musela být hodně osamělá.

„Merula. Moje drahá holčička."

„Počkejte, Merula Snydeová?" vyhrkl jsem překvapeně.

„Vy ji znáte?"

„Chodila do posledního ročníku, když jsem nastoupil do Bradavic. Zpívala v žabím sboru."

O Merulině matce jsem nikdy neslyšel nic dobrého – podle všeho byla nelítostnou smrtijedkou. Svou dceru ale zřejmě hluboce milovala; dokonce tak moc, že se na ni rozhodla čekat i po smrti. Tomu se říká mateřská láska.

Duch ženy se spokojeně usmál. „Celá po mamince. Jsem na ni tak hrdá. Jestli ji uvidíte, vyřídíte ji, že tu na ni čekám? Byla bych vám vděčná. Moc vděčná."

„Jistě," vydechl jsem a nervózně si přejel dlaní po celé délce předloktí. „Vyřídím jí to, ale teď už budu muset jít. Ještě mám práci."

„Ano, to chápu," povzdechla si. „Běžte, chlapče, a přiveďte mi dceru. Prosím."

Lehce jsem přikývl a bez dalšího ohlédnutí vyrazil zpátky do budovy. Chtěl jsem se zbavit toho nepříjemného pocitu v zádech, který mě doprovázel celou cestu hřbitovem. Toužil jsem od něj být co nejdál. Šlo snad o to nejděsivější místo, na kterém jsem kdy byl.

Bylo to místo ztracených duší.  

***

Tato část má naprosto poeticky přesně 666 slov. Nebyl to účel a docela mě to pobavilo, když jsem ji sem hodila :D 

Přežil jsem Azkaban ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat