Přežil jsem Azkaban

XIII. Střecha

Hledat na Azkabanu cokoliv pozitivního rozhodně nebyla lehká práce. Když tu ale člověk nechtěl zešílet stejně jako většina vězňů, musel se naučit hledat krásu i na tak temném a bezútěšném místě jako bylo kouzelnické vězení.

Mě se podařilo najít svou oázu relativního klidu někdy v průběhu června během rutinní obchůzky věznice. V nejvyšším patře, vyhrazeném pro méně závažné případy, a – zcela neoficiálně – i pro bohaté vězně (Tyhle cely totiž měly plnohodnotná okna. Sice zamřížovaná, ale alespoň do nich dopadalo denní světlo a čerstvý vzduch), jsem narazil na zvláštně ohmatané kameny na zdi jedné z chodeb.

Prošel jsem kolem nich hned několikrát, než mě zvědavost donutila zastavit a začít pátrat, co se za tou nezvyklou ohlazeností mohlo skrývat. První jsem se na ně pokoušel poklepávat hůlkou v různém pořadí – myslel jsem si, že by mohly fungovat podobně jako vchod do Příčné ulice u Děravého kotle. Tohle moje počínání bohužel nevedlo ke kýženému výsledku a brzy jsem si dokonce začínal připadat tak trochu jako blázen. Své snažení jsem nicméně nemínil tak rychle opustit. Chtěl jsem tomu přijít na kloub. Nevím jestli to mělo větší souvislost s mou havraspárskou povahou, nebo se skutečností, že jsem konečně mohl zaměstnat hlavu něčím, co nesouviselo s vězni, ministerstvem, nebo obavami o něčí život.

Ať tak nebo tak, byl jsem úspěšný. Opravdu rád bych se pochválil a řekl, že jsem tomu všemu přišel na kloub svou briskní myslí, ale bohužel. Frustrace z nevyřešitelného problému mě donutila stěnu vztekle nakopnou a následně i praštit. Tehdy povolil jeden z kamenů pod mou rukou a zajel hlouběji do zdi. Pak už to šlo ráz na ráz. Stěna se začala hýbat, přeskupovat a nakonec se mi přímo před nosem objevil úzký vchod na točité schodiště.

Zaváhal jsem jen velmi krátce; zvědavost byla silnější.

Schodiště bylo prudké a stísněné. Jednotlivé schody byly částečně ochozené a společně s vysokou vlhkostí mi připravily pár těžkých chvilek, kdy mi sjela noha a já se tak tak chytil hrubých stěn. Všechny ty peripetie ovšem za výsledek stály. Jakmile jsem dosáhl ztrouchnivělých, vytrvalými dešti zničených dveří, a otevřel je, rozprostřel se mi před očima dechberoucí pohled.

Obloha byla zatažená, plná mraků v nejrůznějších odstínech šedé. Převalovaly se jeden přes druhý, honily se jako rozpustilé ovečky a neustále se měnily a formovaly. Od okraje budovy mě dělilo jenom pár kroků, které jsem překonal s mírnou bázní, jelikož se mi do hábitu opíral ostrý vítr, který mi nedovolil jít rovně. Překonal jsem svůj strach a nakonec se dokonce mírně naklonil přes vyvýšené cimbuří, abych viděl dolů.

Hladina moře byla tak temná, že působila až černě. V obrovských vlnách narážela do skal kolem Azkabanu, kde se pokaždé tříštily v hustou pěnu, ze které stoupala hustá mlha všude do okolí. Byl to úžasný pohled. Děsivý, ale úžasný. Síla přírody se tu ukazovala ve své nejryzejší podobě. Teprve tady člověk pochopil, proč byl Azkaban tak nedobytnou pevností, ze které nebylo úniku. Žádná uprchlík nemohl přežít ve chřtánu té mořské bestie.

Na mysl mi vyvstanuly řecké báje o Charybdě, která polykala lodě i mořeplavce. Takhle nějak by zřejmě vypadala její britská podoba.

Od té doby jsem na střechu věznice chodil pravidelně – srovnat si myšlenky, zapomenout na vlastní starosti, nebo prostě jen zírat do vln a představovat si, že svět má své vlastní způsoby, jak se popasovat s překážkami.

Často jsem tu taky vzpomínal na podzimní podvečery v havraspárské věži, kdy jsem sedával u velkého klenutého okna a sledoval divokou krajinu za oknem. Provazce deště tehdy znovu a znovu útočily na okenní tabulky, stejně jako na hladinu jezera a na hory, jejichž vrcholky byly zahalené do husté mlhy. Jenom společnost byla tenkrát rozhodně o dost lepší.

Většinu večerů jsem v posledních dvou letech studia trávil s Penelopou Clearwaterovou. Nejsem na to příliš hrdý, ale stal jsem se důvodem, proč se rozešla s Percym Weasleym. A ač to byla Katie Bellová, kdo si ukradl můj první polibek, ten zbytek mých poprvé bude už navždycky patřit Penelopě. Ač se naše cesty po konci studia rozdělily, vždycky budu na naše společné chvíle vzpomínat s hřejivým pocitem u srdce. Ten mi pomáhal jít dál, i když jsem občas neměl sílu pokračovat, a já věděl, že mi bude pomáhat i dál.