Přežil jsem Azkaban

XXII. Otevřený

Věci ten den nabraly velice rychlý spád. Nemohl jsem si dovolit slepě věřit jedinému kousku pergamenu, bylo třeba ověřit si pravost té fantaskní informace, a to co nejrychleji.

Penelopu jsem rychlým krokem odvedl zpět do kanceláře, kde Ernie právě dojídal svou chudou porci oběda. S pusou ještě stále plnou brambor se zamračil a zahuhlal: „Proč si ji přivedl zpátky?"

„Vyskytlo se pár neočekávaných věcí, potřeboval bych si je jít vyjasnit na ministerstvo. Dal bys mi hodinu? Pěkně prosím? Pak se vrátím a postarám se o všechno. Penelopa tu chvíli zůstane s tebou. Neboj, není nebezpečná," zavtipkoval jsem.

„Máš nějakou podezřele dobrou náladu," přimhouřil Ernie oči, ale pokynul Penny rukou vedle sebe na volnou židli. „Posaď se, Clearwaterová, myslím, že to tu s tebou tu chvíli nějak přežiju."

Penny se ušklíbla, já protočil oči, ale nechtěl jsem ztrácet čas dalšími debatami, takže jsem bleskově sáhl pro sáček s letaxem, připevnil si ho na pásek a během další minuty už se točil v zeleném víru, který mě vyplivl přímo v budově ministerstva.

Několik kroků směrem k hlavnímu atriu mi stačilo, abych pochopil, že zpráva zřejmě nelhala. Bylo tu neuvěřitelně živo. Všude pobíhali kouzelníci, překřikovali se jeden přes druhého, parta dvou zaměstnanců právě rozebírala rasistickou sochu znázorňující otroctví mudlů, nikde nebyli lidé celý zahalení v černých pláštích. Byl to najednou úplně jiný svět. 

„Pane Carmichaele!" ozvalo se mi pevným hlasem přímo za zády, až jsem leknutím nadskočil a prudce se otočil.

„Pane Pastorku," úlevně jsem vydechl, „vyděsil jste mě. Slyšel jsem nějaké... zvěsti a potřeboval jsem vědět, co je na nich pravdy."

„Omlouvám se, byl jsem zrovna na cestě na ředitelství, když jsem si vás všiml. Nevím, co přesně jste slyšel, chlapče, ale mohu vás ujistit, že nás čeká velká spousta změn," pousmál se. „Odpoledne jsem se za vámi chystal, ale když už jste tady, vyřešíme to rovnou, co říkáte?"

„To budu rád," přikývl jsem a on mi pokynul, abych ho následoval.

Společně jsme prošli zalidněným atriem a vyjeli výtahem až do desátého patra na ředitelství. Nikdy dřív jsem tam nebyl, ale zřejmě jsem o nic moc nepřišel. Všechno tu bylo až příliš vyumělkované a křičelo cosi o nezdravém luxusu. Na druhou stranu jsme tu ale potkali všehovšudy dva kouzelníky. Jedním byl jistojistě Sirius Black, toho druhého jsem nepoznával.

Usadili jsme se v konferenční místnosti hned vedle kanceláře ministra kouzel, která byla momentálně zbavená jména. Zřejmě ještě nevybrali žádného nástupce na post. Nervózně jsem si složil ruce do klína a zadíval se na Pastorka. Ten se neformálně usadil na okraj stolu a usmál se na mě.

Teprve tehdy jsem si všiml, že byl posetý drobnými rankami, konečky prstů měl zabarvené popelem, jenž zřejmě nešel smýt a celkově vypadal, jako kdyby ještě ráno bojoval. Což mohla být klidně pravda.

„Pane Carmichaele, budu k vám zcela otevřený. Eileen Wilkesová mi prozradila, že jste jí poskytoval během nejtěžších měsíců sounáležitost a já vám tímto děkuji za pomoc. Jsem rád, že máme na místě jako je Azkaban někoho, na koho se můžeme spolehnout, jelikož nás tam čeká velká spousta práce."

„Rád pomůžu s čímkoliv, co bude třeba," přisvědčil jsem. „Jen jsme tam stále s Erniem Macmillanem sami dva a máme jenom čtyři ruce a dvě hůlky, takže..."

„Jistě, jistě. Brzy vám tam pošleme někoho na výpomoc, nebojte, nenecháme vás v tom. V tuto chvíli přeberu roli vašeho nadřízeného, než najdeme schopnou náhradu, takže se nebojte za mnou kdykoliv přijít a o cokoliv požádat."

„Znamená to, že budeme moct propustit všechny neprávem odsouzené?" zeptal jsem se okamžitě.

Pastorek s letmým úsměvem přikývl. „To je samozřejmost. Zvládnete mi dát do zítra podklady ke všem, kteří byli do Azkabanu posláni úřadem pro kontrolu krve? Jakmile je budu mít na stole, potvrdím propuštění a všechno můžeme uvést zpátky do původního stavu."

„Jistě!" Hrdě jsem se narovnal v zádech a poposedl si. „Dodám vám je do večera."

„V tom případě já hned ráno doručím podklady k propuštění. Pošleme vězňům z místní kuchyně nějaké dobré jídlo na večeři s příslibem, že noční můra končí. Jen bych rád, aby všechno proběhlo oficiálně."

„Na mě se můžete spolehnout, pane Pastorku. Děkuji, pane," usmál jsem se a vyskočil ze židle jako na pružince. „Půjdu se hned vrátit do práce, abychom se mohli posunout dál. Děkuji. Zatím na shledanou, pane."

Z místnosti jsem vyběhl tak rychle, jako kdyby mi v patách běžela smečka vlkodlaků.  A ani tak mi to nepřišlo dostatečně rychle. Byl čas ukončit tuhle noční můru a vrátit lidem naději.