My life with Sparta boys

17

,,Nikolasi?" Zaklepu na dveře hotelového pokoje kde by měl být ubytován Nikolas.

Teď by měl mít nějakou chůzi, ale pokud jsou moje
- tedy kluků - domněnky správné, bude na pokoje a nejlépe s nějakou courou.

Jela jsem až do Varů, takže pokud se ukáže, že Nikolas nic neudělal, budu se cítím hrozně.

Na jednu stranu, nějakým způsobem prostě věřím klukům, ikdyž nechci.

Rozhodla jsem se teda, že si promluvím s Nikolasem, moje tělo už tak má v sobě tolik adrenalinu po hádce s Ladislavem, že je lepší to řešit teď.

,,Ano- Kdo jsi?" Otevře mi vysoká brunetka s postavou modelky.

A je to tady.

,,To bych se měla ptát já, kde je Nikolas?" Odpovím a nehnutě stojím na místě.

Ráda bych vtrhla dovnitř, ale nemůžu dělat scény.

Ale třeba ještě nic není ztraceno, třeba to je jen jiný pokoj, nebo pokoj pro více lidí.

,,Nikolasi, nějaká ženská tě schání." Pomineme oslovení ženská, pořád vypadám mladší jak tady bruneta předemnou.

Minimálně o tom vypovídají její začínající vrásky u očí.

,,Ano-?" Vyjde z poza pokoje Nikolas.

A sranda začíná.

•••

,,Myslel jsem že jsi na mě naštvaná." Uslyším v mobilu hlas Ladislava. Je mi úplně jasný že má na tváři ten jeho blbej úšklebek.

,,Promiň." Omluvím se. Nechtěla jsem se omlouvat. Extra vinu necítím, to on by měl. Kdyby nebyl takový tak se nic nestane.

,,Počkat, co se děje?" Změní tón hlasu jak mile zpozoruje můj ubrečený hlas.

,,Nic, jen jsem se chtěla omluvit." Odpovím bez zájmu.

,,Nelži mi, poznám to." Odpálkuje mě hned co to jde.

,,Notak, mám přijet? Nebo si o tom chceš jen promluvit?" Ozve se po chvíli co neodpovídám.

,,Přijet." Odpovím.

,,Pošli mi adresu." Jde slyšet jak si sbírá věci.

,,Hotovo." Pošlu mu adresu do chatu s ním a tipnu hovor s jeho slovy že tu do 5 minut bude.

Je stejně zajímavý, že ještě před pár hodinami jsme se pohádali a teď zamnou jede a ještě se o mě zajímá.

Mám výčitky svědomí. Jsem tupá a nechápu co to do mě vjelo. Neměla jsem na něj vůbec takhle vyjíždět.

Ale snad pochopí že jsem k tomu měla důvod. Nikdy bych po něm nevyjela naschvál nebo jen tak z nudy.

Ikdyž jsem někdy dost nepříjemná, tohle nemám za potřebý, je mi ho teď líto.

Ale copak já můžu za to že mám taky nějaké emoce? Každému někdy rupnou nervy no ne?

Z myšlenek a výčitek mě vyruší zaklepání na dveře.

Ihned se zvednu a v mikině až po kolena a neupraveném culíku jdu otevřít dveře kde by měl být Ladislav.

A taky že je.

____________________________________

Moc se omlouvám za tak krátkou kapitolku, bohužel teď řeším dost věci.

Brzo se to vrátí do normálu.

Love yaaa!🩷