Poslední cigareta pro Lipa

2. Entalchie 26

"To, co je strach noci, je zvědavost dne." Victor Hugo, Les Misérables

V kalendáři se psala středa 2. června 2010. Visela jsem na hrazdě hlavou dolů, vlasy si máchala v louži a tkaničky od mikiny mi padaly do pusy a do nosu. Měla jsem na sobě sukni, což asi nebyla ta nejchytřejší volba, neboť se tak všem okolo zpřístupnil pohled na mé kalhotky se štěňaty a oživlými jahůdkami.  Určitě si dovedete představit, jak moc okouzlující to bylo.

A to byla chvíle, kdy jsem poprvé v životě viděla Lipa. V tu chvíli mi bylo 6 404 906 minut. Neboli 106 748 hodin. 4446 dnů. 144 měsíců. Sečteno a podtrženo, dvanáct let, dva měsíce, šest dnů, dvacet hodin a dvacet šest minut. (Vím to přesně na minutu, protože mi zrovna v ten moment zavolala máma. A taky fakt přesně vím, kdy jsem se narodila. Máma to má v takovém červeném zápisníku.)

Abyste nyní pochopili, proč o tom mluvím. Když se na to všechno podíváte pozorně, neunikne vám, že v tu chvíli nás časoprostor ovládal podezřelým množstvím čísel dva a šest. Nebo se na to možná vůbec ohlížet nebudete, ovšem mě i Lipovi to přišlo odjakživa magické.

Takže jsem seskočila z hrazdy, div jsem se přitom nepřizabila, zvedla máme telefon a slíbila jí, že do hodiny budu doma. Snažila jsem se hovor ukončit co nejrychleji, abych se mohla zaměřit na toho kluka, kterého jsem zahlédla už vzhůru nohama. 

Seděl na lavičce asi pět metrů ode mě a příšerně se šklebil.

"Věšíš se hlavou dolů často?" zeptal se.

Zamračila jsem se. "To vůbec není tvoje věc."

"Víš, že máš ve vlasech bahno?" 

"Buď tak laskav a nech mě na pokoji!" 

Lipo ale nic takového neměl v úmyslu. Naopak. Zvedl se z lavičky a došel až ke mně, aby mi podal ruku. Neochotně jsem ji přijala.

"Těší mě, jahůdková holko," utahoval si ze mě. Chtěla jsem na něj být pořádně naštvaná, ale první věc, co mě napadla, bylo, že má fakt moc pěkné oči.

"Mě teda netěší vůbec... ty trpasličí kluku," přesto se mi podařilo odseknout. Jeho to ale očividně vůbec neurazilo, začal se smát a to mě frustrovalo ještě víc. 

"Na tohle mě nesbalíš, děvče." To byl vrchol. Co si o sobě jen myslel?

"Co to proboha žvaníš? Nikdy v životě bych s tebou nechodila!" Vytrhla jsem mu ruku z dlaně, popadla své věci a rázným krokem hodlala odejít.

"Mimochodem, já jsem Loyal," zavolal za mnou. Zarazila jsem se a pomalu se k němu otočila.

"Vážně?" nadzvedla jsem obočí.

Loyal se jenom usmál a sáhl do kapsy. "Dáš si lipo?"

***

Nikdy v životě bych s tebou nechodila. 

Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se budu zabydlovat v novém pokoji a na noční stolek si pokládat naše společné fotky, asi bych se mu vysmála. A podívejme se na mě teď. 

Vyložím na stůl poslední fotku a pak si je všechny prohlédnu. S každým pohledem na fotku ve mě ožívají vzpomínky, jako kdyby se to všechno stalo včera. Na první fotce jsme já a Lipo navlečení do zimního oblečení. Lipo je mírně předkloněný, já mu sedím na zádech a před obličejem mám bambuli z kulicha. Prosinec 2011 - asi dva týdny od doby, co jsme spolu začali chodit. Rozjařená děcka v cukrových rukou první lásky.