Poslední cigareta pro Lipa

11. Černé šaty

Viděli jste někdy někoho umřít?

Nemělo by se to. Když vidíte někoho umírat a sledujete, jak mu hasnou oči a mizí život, může se něco stát.

Nevím, jestli máme duši, ale určitě máme něco. Něco, co nás dělá nás, co se vsákne do dětských pokojů a květovaných šatů, do cukroví a talismanů, kam se schováváme. To něco, co vycítíte ze starých domů a osamělých panenek ještě léta poté, co je někdo opustil. Klidně tomu říkejte duše. Ale nejsou to ani tak ty pokoje a šaty a jídlo a věci a domy a hračky, co to nasákne. Býváme to především my.

Možná, že když uvidíte někoho umírat a jeho duše opouští tělo, zachytí se vás to. Vdechnete to do plic a zůstane to ve vás v mnohem větší míře, než v nějakém domě nebo kousku oblečení. A pak toho člověka nosíte v sobě, aniž byste věděli, že právě tohle vás na té vidině tolik poznamenalo.

Svět je plný malých zázraků, které by nebyly zázraky, kdybychom je viděli, vnímali a každý v ně věřil. Stačí malé děvče. Stačí osamělý muž. Stačí osamělý pár ve spárech první lásky. Jenže pak zázrak umře a taky a zbudou jen temné uličky kolem nás i v nás. A takhle - takhle vzniká bolest.

Nevím, jak se jmenoval muž, kterého před našima očima ubodali. Nevím, jestli to byl dobrý člověk, jestli měl děti, jestli ho někdo miloval nebo o čem snil jako dítě. Vím ale, že nebylo správné, aby umřel. A nebylo správné, abychom to viděli. 

Chtěla bych vědět, jaký byl člověk, abych věděla, co z něj zůstalo ve mně a Lipovi. Abych mohla vědět, jestli nás to spojovalo, nebo trhalo.

***

Je čtvrtek. S Cashem jsem od mého toulání a naší pusy nemluvila. Nemluvila jsem o tom s nikým a nejradši bych na to úplně zapomněla. Netížilo mě to, že jsem se líbala s někým jiným než s Lipem, ale fakt, že to pro mě něco znamenalo. 

Carleigh si všimla, že se vyhýbám společným odpoledním akcím. Abych se nestřetla s Cashem, což ona samozřejmě neví. 

"Loyal!" prohlásí rázně, jakmile vejde do pokoje a uvidí mě učit se na posteli. "Koukej mi říct, co s tebou je! Má to něco společnýho s tím, jak jsi tuhle ráno zmizla?"

"Ne," zalžu a vrátím se k společenským vědám.

"Nedělej, že se učíš. Ty se nikdy neučíš!"

"Tohle je těžký, měla bych si to zopakovat."

Carleigh mi vytrhne učebnici z rukou a hodí ji na podlahu. "Znám tě moc dobře, Harlowová! Ani se nepokoušej na mě něco hrát. Dneska večer je u řeky party a-"

"Já tam nepůjdu," namítnu. To je to poslední na co mám náladu.

Car založí ruce v bok a zamračí se na mě. "No to tam půjdeš, i kdybys nechtěla!"

"Nechci."

"Však říkám! Nebudeš tady sedět jak bobek a učit se nějaký sračky!"

Teď se mračím já. "Napadlo tě, že mám svoje důvody nebýt mezi lidmi?"

Super, teď se tváří provinile. "Loyal..." Posadí se vedle mě, stiskne mi dlaň a začne se omlouvat. A mně je fakt trapně, protože teď si bude vyčítat, že se mě nějak dotkla kvůli událostem před létem. To jsem nechtěla. Teď jí to musím říct.