Poslední cigareta pro Lipa

20. Bouře před tichem

Znáte ten pocit, když se probudíte s předtuchou, že se něco stane? Něco hrozného? Víte to, cítíte to v kostech, ale netušíte, co je špatně. Tohle byl podobný případ, až na to, že něco hrozného už se stalo.

Proberu se už v půl třetí a několik hodin se snažím usnout. Bez úspěchu.  V šest se zvednu s potřebou dojít si na záchod. Chytím kliku, ale je zamčeno. Nepamatuji si, že bych zamykala. Klíč v zámku ani není. Co to má být?

"Jdi zpátky do postele, Loyal," zaslechnu povědomý hlas.

Vyjeknu a hbitě se otočím. Dosud jsem nezaznamenala, že je v místnosti někdo další. Carleigh stojí vedle mé postele, nohy schované ve spacáku ležícím na podlaze.

"Co tady děláš?"

"Hlídám tě."

Odfrknu si. "Nejsem malý děcko ani pes, nepotřebuju nikoho, aby mě hlídal. A už vůbec ne tebe."

Srdce mi buší hlasitěji a rychleji, než je běžné. Něco mi uniká. Něco mi nedochází. Až teď si uvědomím, že ten pocit v sobě nesu již měsíce, jen dnes je několikanásobně silnější.

Carleigh nic neřekne, jen semkne rty v tenkou linku a dojde ke mně. Chvíli mě pozoruje, poté se natáhne po mé ruce.
"Nesahej na mě," vytrhnu se jí.

"Všichni ti chceme pomoct, Loyal." Její klidný hlas mě frustruje, neboť já nejsem ani trochu klidná.

"Já nepotřebuju ničí pomoc! Jsem v pohodě!"

Jsem.

"Pojď si lehnout."

"Pusť mě odsud. Proč jsem tady zamčená?"

"Nemůžu tě pustit, Loyal, bojím se o tebe! Každej se o tebe bojí, vzpamatuj se!"

Z hrdla mi vyjde zvuk, který mě samotnou vyděsí. Začnu bít pěstmi do dveří a křičet.

"Uklidni se, Loyal! Přestaň! Loyal..."

Napřáhnu se a vrazím Carleigh pěstí. "Jakou drzost vůbec máš, přijít do mýho domu a říkat mi, co mám dělat, po tom, co jsi to dělala s mym klukem!"

Chci se znovu pustit do bušení do dveří, ale vtom se otevřou a já spadnu na práh.

"Proboha, Loyal!" slyším mámu vzlyknout. To už mě zvedají Holdenovy ruce a nesou mě zpátky do postele.

"Zavolej doktorku Dohertyovou, Faith. Faith!"  volá na mámu.

Něco blábolím a ječím, dožaduji se odpovědí a nedostává se mi jich.

Nevím, jak dlouho s nimi zápasím, když dorazí doktorka Dohertyová.

Uklidním se a vytřeštím na ni oči. "Co se mnou chcete dělat?"

Doktorka drží v ruce injekci. "Jen něco na uklidnění."

V hlavě se mi vynořují vzpomínky na události z předchozího večera. Ta injekce je všechny spustí. Protože jednu takovou už jsem dostala. Něco se stalo.

"Nedávejte mi tu injekci! Mami, mami, ať mi ji nedávají! Prosím!" vzlykám a strašně se bojím. Připadá mi, že jsou všichni proti mně. Všichni tvrdí, že jsou na mé straně a chtějí mi pomoct, ale přitom mi nikdo nepomáhá.

"Musíš se teď uklidnit, Loyal. Dobře?"

Neil. Jeho hlas mi dá kapku naděje a vskutku se mi podaří se uklidnit. Vyhledám ho očima a natáhnu se po jeho ruce.

"Pomoz mi," zašeptám. "Já nechci tu injekci."

Bratr se ke mně dostane přes všechny lidi a obejme mě. "Je to dobrý, Loy, je to dobrý, jen se uklidni a nikdo ti nic neudělá. Nenechám je. Jen už nebreč, dobře? Nebreč a ztiš se, nikdo ti neublíží."

Poslechnu ho a chvíli jen sedím v jeho objetí a zhluboka dýchám. Poslouchám ale lidi kolem mě.

"Co budeme dělat?" ptá se máma vyčerpáným hlasem.

"Možná bysme jí to měli říct," navrhuje Carleigh. Hlas se jí zřetelně třese.

Říct mi co?

"Jak se jí dá vůbec něco takového říct?" Myslím, že máma už nebrečí. Po měsících neustálého pláče je v klidu. A já ne. Jako by se role úplně otočily.

Zbláznila jsem se? Zešiluji? Vůbec ničemu nerozumím a ten pocit je nesnesitelnější, než kdy dřív.

"Já souhlasím s Car," zaslechnu Taru. Ani jsem nevěděla, že tu je.

Tara a Carleigh se na něčem shodnou. Vážně už nic nedává smysl. Ale na čem?

"Já taky," přisvědčí doktorka.

Neil mi cosi šeptá do ucha, ale já ho nevnímám. Chci vědět, o čem všichni mluví. Potřebuji to.

"Kdo jí to řekne?" ptá se máma.

Následné ticho trvá snad hodiny, až nakonec jej prolomí hlas, jenž ještě nezazněl. Dlouho mi trvá, než si ho spojím s tváří.

"Já to udělám," říká.

Ach ano. Loretta Campbellová.