Sirka

Kapitola třetí - Éter

Ještě nikdy v životě neměla Lila takový strach. Věděla, že ji čekají vědci, ale zároveň netušila, co se s ní bude dít. Do její mysli si našly cestu desítky nápadů a představ, jedna horší než druhá. Nebála se toho, že by ji výzkum mohl bolet. Ačkoliv se jí z myšlenky na další bolest stahoval žaludek, nebyla tím, co jí dělalo starosti. Bolest se dala vydržet, daly se zatnout zuby, plakat a křičet, a nakonec vždycky skončila. Dokud ji něco bolelo, věděla, že je naživu.

Mnohem horší pro ni byla skutečnost, že si nedovedla představit, co ty experimenty udělají jejímu tělu a mysli. Nevěděla, jestli na jejich konci bude schopná chodit a přemýšlet jako před nimi, natož utéct vědcům ze základny, a to bylo zlé. Protože pokud by se nedokázala zachránit sama, nenašla v sobě dost odhodlání věřit, že to udělá někdo jiný.

Nevnímala cestu, utápěla se v chmurných úvahách až do chvíle, kdy ji Saša zataháním za spoutaná zápěstí přinutil zastavit před druhými ocelovými dveřmi. Otočila se na něj, příliš vykolejená strachem, než aby zvládla přijít s nějakou poznámkou, a spatřila, že se usmívá. Ne jemně, jako by si vzpomněl na vtípek, který mu včera řekl kamarád. Ten zpropadený parchant se zubil od ucha k uchu.

V ten moment dospěla Lila k definitivnímu závěru, že je Saša zlý člověk. Bylo to poprvé za celý její život, kdy si uvědomila, že někoho skutečně z duše nenávidí. Ta myšlenka přišla náhle a nečekaně, stejně ničivá a spalující jako požár. Podívala se na vojáka znovu s novým ohněm v očích a tentokrát se nebála. Zuřila.

Nechala ho, aby ji v tichosti dovedl až do místnosti, v níž se před devíti dny probrala. Pečlivě si ji prohlížela, snažila se, aby jí nic neuniklo. Kromě dveří, kterými přišli, vedly ven ještě dvoje další. Žádné z nich nikdo nehlídal. Vlastně ani nic jiného – laboratoř byla plná přístrojů a lehátek a pracovních stolů a v jednom rohu stála vysklená krychle právě tak velká, aby se tam vešlo menší auto, ale i přes to všechno, co obrovská místnost obsahovala, byl Saša jediným přítomným vojákem. Tak kde tedy byli všichni ti ostatní?

Nedal jí moc času o tom přemýšlet. Pošťuchoval ji, než došla přímo doprostřed laboratoře. Tam stálo osamělé lehátko a kolem něj jako sudičky tři vědci. Nebyl mezi nimi ten, který jí tehdy oznámil, že se stala nástrojem k experimentům. Ti tři byli podobného věku jako on a vzhledem se od sebe příliš nelišili. První měl křivý nos, jako by si ho několikrát zlomil, druhý plešatěl o trochu víc než ostatní a třetímu se přes levé obočí táhla tenká jizva. Protože se nepředstavili, pojmenovala si je v duchu podle toho, jak vypadali.

Jizva si odkašlal a promluvil jako první: „Subjekte 5, vaše jméno." Měl hrubý hlas a jeho slova nebyla ničím jiným než rozkazem. Díval se na ni pohrdavě, jako by byla hmyz, co mu bzučí u ucha a nenechá ho v klidu přemýšlet. Nehodlala se té jeho frašky účastnit, a tak zatvrzele mlčela.

„To jméno," zavrčel a netrpělivě poklepal prsty o hranu lehátka. Když Lila vycítila, že bez její odpovědi se jednoduše nebude dít vůbec nic, měla nutkání zůstat zticha. Třeba by bez jejího jména nemohli pokračovat a ona dostala šanci utéct. Věděla však, že z ní to jméno nakonec dostanou, po dobrém nebo po zlém. Jenže v tu chvíli té rozzlobené, odhodlané dívce ani nepřišlo na mysl, že by jim ho kdy řekla ze své vlastní vůle.

A tak, když konečně otevřela pusu, aby něco řekla, jí z ní místo jména vyšlo něco docela jiného. „Máte tu přesně dva vězně a, jestli dovolíte, vypadáme každá úplně jinak. Určitě není pro vědce s vašimi mozky nijak složité si ta dvě jména zapamatovat."

Zlomenému nosu vylétlo obočí vzhůru, Jizva stisknul rty, ale byl to Pleš, kdo se obrátil na vojáka, který se dosud hrdě tyčil za Lilou jako krutý stín. „Sašo," povzdechl si. Možná se snažil vypadat, že ho to mrzí. Nebo se jí tím chabým pokusem jen chtěl vysmát. Tak či tak, v očích se mu pobaveně blýskalo.