Slova ticha

Kapitola 1

 Stíny, které se nikdy neztrácí

Úzkost je jako tichý, neviditelný společník, který se neustále potuluje kolem. Nepotřebuje pozvánku, neptá se na místo ani čas. Stačí jen chvilka, kdy na chvíli ztratím pozornost, a je tu. Vždy na dosah.

Představte si ráno, kdy se probudíte a ještě než otevřete oči, víte, že něco není v pořádku. Dýchání je těžší, srdce bije rychleji, a svět kolem vás je najednou mnohem těžší a těžkopádnější. Pokusím se vstal z postele, ale má to své vlastní výzvy. Moje nohy jakoby nesly větší váhu, než by měly. I když vím, že jsem v bezpečí, že není žádný skutečný důvod pro strach, moje tělo cítí úplně jinak. Je to těžkost, která vás paralyzuje, aniž byste věděli proč.

Otevřu oči a najednou mi přijde, že všechno je příliš hlasité. Záclony na okně, které se jemně pohybují ve vánku, zvuk auta projíždějícího ulicí, dokonce i zvuk vlastního dechu – všechno to je příliš. Není to jen zvuk; je to jako nápor na všechny smysly. Svět se najednou zdá být tak intenzivní a těžký, že se mi vkrádá myšlenka, že na to nejsem připravený.

Mám pocit, že mi srdce bije v krku, každý tep je bolestivý. Dýchám krátce, jako bych běžel maraton, přestože jsem jenom v posteli. Začínám si uvědomovat, že i když bych měl být schopen zůstat klidný, tělo mi říká něco jiného. Tohle není o tom, že bych se cítil smutný nebo frustrovaný – to je panika. Panika, která mě sevře jako neviditelný řetěz.

A tak se to děje každý den. Během snídaně. Když si sedám k počítači. Když musím jít mezi lidi. Každý malý krok je boj.

Pamatuji si jeden konkrétní den, kdy jsem byl pozván na setkání s přáteli, něco, co bych dřív bral jako naprostou samozřejmost. Ale ten den? To bylo jiné. Jakmile jsem se připravoval na odchod, úzkost přišla v plné síle. Nejdřív to začalo návalem horka, jak mi začaly stékat kapky potu po spáncích. Srdce začalo bušit rychleji, až jsem si myslel, že mě to snad uškrtí. Bál jsem se, že to, co budu říkat, bude znít divně. Že se ze mě stane něco, co není normální.

„Co když si všimnou, že něco není v pořádku?"

Takové myšlenky mě přepadly. To, co jsem měl vždycky pod kontrolou, se teď stalo neznámou. Představoval jsem si, jak se na mě všichni dívají, jak si myslí, že jsem divný nebo nevyrovnaný. V hlavě mi znělo tisíce různých scénářů, každý horší než ten předchozí. Představoval jsem si, že se začnu chvět, nebo že mi někdo vyčte, že se nezúčastňuji dostatečně. Takové drobnosti, které by normální člověk ani nepostřehl, mě na chvíli držely v naprostém chaosu.

A pak přišel okamžik, kdy jsem se konečně dostal ven, ale místo ulehčení, jak jsem si představoval, mě čekala další vlna. Uprostřed shonu na ulici jsem najednou pocítil, jak mě sevřelo hrdlo. Každý krok se mi zdál těžší než ten předchozí. Lidé kolem mě procházeli, aniž by si mě všimli, ale já měl pocit, že jsou příliš blízko, že mě pozorují, že je snad něco na mě vidět.

Představoval jsem si, že se mi zrychluje tep i v místnostech, kde jsem byl. Jak jsem byl naštvaný sám na sebe za to, že mě úzkost ovládla. Chtěl jsem to ovládnout, chtěl jsem být silný, ale ta hrozná, hluboká bolest ve vnitřku mě říkala něco jiného.

Ale postupně, jak jsem se rozhodl čelit tomu, co jsem cítil, začal jsem se učit, že úzkost není něco, co si lze jednoduše přiznat a pak zapomenout. Naučil jsem se s ní žít, ale i s tím přijmout, že to není vždy snadné. To, co jsem začal chápat, bylo, že úzkost není jen něco, co vám bere sílu. Ona vám dává příležitost zjistit, co skutečně potřebujete. Byla to cesta, na které jsem se učil, že není hanba cítit se tak, jak se cítím, ale že to, co se s tím dá dělat, je hledání cesty k úlevě. A každý malý krok, který jsem udělal, byl krokem ke svobodě.