Slova ticha

Kapitola 3

 Pomalu si začínám přicházet na to, co funguje

Pokud bych měl popsat první měsíc, kdy jsem začal hledat způsoby, jak se vyrovnat s úzkostí, asi bych použil slovo "zmatek". Byla to směsice návalů optimismu a frustrace, kdy jsem věděl, že se snažím, ale zároveň jsem si nikdy nemohl být jistý, co opravdu funguje. Každý den byl nový experiment. Někdy jsem se cítil lépe, jindy zase hůř. Ale jak to bývá, s každým pokusem jsem začal vidět, co mi skutečně pomáhá.

Psaní začalo být jednou z těch věcí, které jsem si více a více cenil. Ze začátku to bylo pro mě jenom nějaké místo, kde jsem mohl "vyhodit" všechny svoje pocity a myšlenky. Ale postupně jsem si uvědomil, že psaní je pro mě víc než jen výlev. Bylo to, jako by mi dalo prostor se podívat na věci z jiného úhlu. Když jsem se na své pocity díval zvenčí, ať už na papíře nebo na obrazovce, viděl jsem je trochu méně děsivě. Uvědomil jsem si, že to, co se mi zdálo jako beznadějné a nezvladatelné, bylo vlastně jen součástí procesu, něco, s čím se dá pracovat.

Meditace se stala další částí mého života. Na začátku jsem měl pocit, že nikdy neudržím svou mysl klidnou. Pokaždé, když jsem si sedl a začal se soustředit na dech, můj mozek začal kroužit okolo všeho možného – seznamů, starostí, plánů. A pak přišel ten moment, kdy jsem si řekl: "Je to v pořádku. Nechám ty myšlenky projít a zase se vrátím ke svému dechu." Moje meditace se postupně staly méně chaotickými a víc... přítomnými. V tu chvíli jsem zjistil, že mi to dává víc než jen klid. Bylo to jako zastavení času, místo, kde jsem mohl být jenom já, aniž bych se cítil pod tlakem.

Ale i když se meditace zlepšila, stále byly chvíle, kdy úzkost udeřila zpátky. Stalo se to, když jsem šel na schůzku, kdy jsem musel být v kontaktu s lidmi, nebo když se situace stala neznámou a nedokázal jsem si ji připravit. Někdy mi bylo jasné, že cokoliv, co jsem dělal, to nepomohlo. Jednoduše jsem cítil, že se neudržím. A i když jsem věděl, že se to zlepší, chvílemi mě to paralyzovalo.

Bylo těžké si přiznat, že ani to, co jsem považoval za svůj plán uzdravení, nebylo vždy úplně spolehlivé. Ale začal jsem chápat, že není to o dokonalosti, ale o tom, že si dávám prostor pro růst. Každý neúspěch mi ukázal, že jsem na správné cestě, protože jsem to přijal. Dřív bych se v těch chvílích cítil jako selhání. Teď jsem viděl, že to je část procesu – ne každý den je vítězství, ale každý krok vpřed je stále krokem směrem k lepšímu.

Začal jsem se učit víc o sobě. O tom, co mi dává smysl, co mě opravdu naplňuje. A zjistil jsem, že je důležité soustředit se na to, co mi přináší klid, ne na to, co mi dává stres. Uvědomil jsem si, že to nemusí být něco velkého. Někdy stačí jít na procházku, někdy udělat si čaj a jen tak být sám se sebou, aniž bych měl nějaké větší plány.

I když jsem si už začínal více věřit, pořád jsem měl dny, kdy jsem cítil, že úzkost je víc než já. Ty dny byly těžší, ale naučil jsem se s nimi žít. Místo abych je odmítal, začal jsem se ptát sám sebe, co můžu udělat, abych se s tím vyrovnal. A v těchto chvílích jsem se cítil silnější – ne díky tomu, že bych vše ovládl, ale díky tomu, že jsem přijal svou zranitelnost.

Způsob, jakým jsem si začal přicházet na to, co funguje, byl pomalý a postupný. Byl to proces, který vyžadoval trpělivost, která mi předtím chyběla. Ale začal jsem si uvědomovat, že opravdu není třeba vědět všechno. Stačí jen jít dál a objevovat, co pro mě funguje, a dát si povolení udělat chyby. Ty malé kroky, které jsem podnikl, byly důkazem, že změna je možná. A i když stále nebylo všechno ideální, začal jsem mít víc víry, že věci se dají zlepšit.