Slova ticha

Kapitola 5

Poslední psaní

Poslední měsíc byl zvláštní. Jakoby všechno, co jsem se dosud snažil vypsat, najednou nabralo jiný směr. Úzkost, která mě předtím pohlcovala, už nebyla tak intenzivní. Ale místo toho se začalo objevovat něco jiného – klid. A i když se to zdálo jako pozitivní změna, bylo to zároveň děsivé. Co když ten klid znamenal, že jsem všechno, co jsem prožíval, vlastně nechal za sebou? Co když už nemám co napsat?

Někdy si myslím, že psaní není jen o hledání slov, ale také o hledání toho, co nás ještě drží, co ještě není u konce. A teď, když jsem měl pocit, že se všechno uzavřelo, jsem se začal bát, že moje příběhy, moje psaní, přestanou mít smysl.

Začal jsem psát pomalu. Rukopis se mi zdál těžší než obvykle, jakoby mi ruka vážila tunu. Moje myšlenky byly pomalé, ale přesto se chtěly vyplavit na papír. Nešlo o nic velkého, jen o poslední řádky, poslední věty, které uzavíraly všechno, co jsem o sobě napsal. Vzpomínky, pocity, obavy. Moje poslední psaní nebylo o velkém vyprávění, spíše o jednom konkrétním okamžiku.

Byl to den, kdy jsem seděl ve svém pokoji a poslouchal "The Sound of Silence" od Simon & Garfunkel. Ta píseň byla tichá, plná váhy. Měla v sobě všechno, co jsem cítil. Byla to píseň o tom, jak se svět může ztratit ve svém tichu, jak jsme někdy příliš zaneprázdněni, abychom si všimli toho, co opravdu cítíme. A tak jsem napsal: „Vždy jsem se snažil mluvit. Snažil jsem se vysvětlit, co cítím. Ale někdy se mi zdá, že všechny moje slova zaniknou v tichu."

Seděl jsem tam, jen já, ticho, a klávesy na mém počítači, které čekaly, až něco napíšu. „Když jsem si myslel, že jsem ztracený, že nic nemá smysl, vždycky přišla chvíle, kdy jsem našel slova. A někdy ta slova byla jediným způsobem, jak jsem mohl zůstat živý."

Psaní nikdy nebylo jen o slovech. Bylo to o prožití každého okamžiku. Když jsem psal, cítil jsem, že se mě něco hluboko uvnitř mění. A teď, když jsem měl pocit, že jsem se dostal do bodu, kdy se vše jakoby uklidnilo, jsem věděl, že to není konec. Moje psaní, můj příběh, nebyl o závěru. Bylo to o hledání způsobu, jak se dívat na svět kolem sebe, jak se dívat na sebe.

Ale jak psaní pokračovalo, začal jsem cítit, že něco ve mně ještě zůstává. Něco, co jsem ještě nevyjádřil. "Let it Be" od The Beatles byla další písnička, která mě provázela. Byla to melodie o odevzdání, o tom, jak je někdy třeba nechat věci být. Byla to píseň o odpuštění. A já jsem si začal uvědomovat, že i já se musím odpustit. To, co jsem si o sobě myslel, nebyla pravda. Moje minulost mě nezdefinovala. I v těch nejtemnějších chvílích jsem měl možnost začít znovu.

A tak jsem psal dál, ale tentokrát s vědomím, že konec není něco, co musím hledat. Byl to začátek. Začátek nové kapitoly v mém životě, kde psaní nebylo už jen únikem, ale způsobem, jak se vypořádat s tím, co jsem prožil. Začal jsem psát nejen o tom, co jsem cítil, ale také o tom, co jsem se naučil. O těch malých zázracích, které mě držely naživu.

Jednoho dne jsem si uvědomil, že nemusím dokončit knihu, abych měl pocit, že jsem něco dokázal. Moje psaní bylo procesem, který nikdy neskončí. A v tom procesu, v těch slovech, jsem našel svou sílu.