Slova ticha

Kapitola 2

První krok k úlevě

Přijmout, že úzkost není něco, co by zmizelo přes noc, byl těžký krok. Přijal jsem ji, ale zároveň jsem věděl, že to neznamená, že se s ní musím smířit. Chtěl jsem něco změnit, ale nevěděl jsem, jak na to. Často jsem si říkal, že jsem slabý, že bych měl být schopný zvládnout věci bez pomoci, ale jak jsem zjistil, právě tohle byla jedna z největších lží, které jsem si kdy řekl.

Rozhodl jsem se, že tohle už nemůže být jen o přežívání, že je čas se podívat na věci z jiného úhlu. Možná bylo na čase najít si pomoc, i když to pro mě byla neznámá cesta, která budila obavy. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že požádat o pomoc není slabost. A právě ten okamžik, kdy jsem si to připustil, mi dal jakýsi zvláštní klid. Věděl jsem, že se nemohu změnit, pokud se nezačnu dívat na své problémy z jiného hlediska.

Odborník. Psycholog. Terapeut. Slova, která ve mně zpočátku vzbuzovala odpor. „Vždyť to přece zvládnu sám," říkal jsem si. Ale znovu a znovu jsem si uvědomoval, že to není o tom, jak jsem silný, ale jak se učím vyrovnat s tím, co mě trápí. A čím déle jsem to odkládal, tím víc jsem si uvědomoval, že to potřebuji. Když jsem poprvé zavolal, byl jsem nervózní, měl jsem strach, že budu vypadat slabě. Ale zároveň jsem věděl, že nemám jinou možnost.

Můj první terapeutický sezení bylo zvláštní. Přišel jsem tam plný očekávání, že se všechno změní. Ale místo toho mě přivítal člověk, který se mě neptal na to, proč se cítím, jak se cítím, nebo co všechno jsem udělal špatně. Místo toho mě nechal mluvit. Dál se mě ptal, jak se cítím, a postupně mi začal ukazovat, jak se dá se stresem a úzkostí zacházet jinak. Učil mě jednoduché techniky, jak zklidnit mysl, jak se soustředit na svůj dech, jak rozpoznat a akceptovat své pocity, místo abych je potlačoval.

Nejdřív to bylo těžké. Seděl jsem tam sám, ztracený ve svých myšlenkách, a měl pocit, že jsem tam vůbec nepatřil. „Co tu dělám?" říkal jsem si. „Měl bych být už dávno silný." Ale on mi vysvětlil, že síla není v tom, že nikdy nepadneme, ale v tom, jak se zvedneme, když padneme. Byl to pro mě nový pohled na věc. Uvědomil jsem si, že se nemusím vyhýbat bolestným chvílím, ale můžu je přijmout jako součást svého procesu.

Začal jsem si zapisovat své pocity. Na začátku to byly jen krátké věty, které mě vyčerpávaly. Když jsem psal, cítil jsem se zranitelný. Psaní o úzkosti mě vystavovalo znovu těm pocitům, které jsem chtěl vymazat. Ale časem jsem si uvědomil, že to není něco, co by mě mělo děsit. Možná to bylo poprvé, kdy jsem se opravdu podíval na to, co se ve mně děje. A čím víc jsem psal, tím víc jsem si uvědomoval, že to není o tom, že bych měl něco změnit, ale o tom, že se můžu učit, jak s tím žít.

Další změnou byla meditace. I když jsem vždycky považoval meditaci za něco, co dělají jen lidé, co mají spoustu času a klidu, rozhodl jsem se to vyzkoušet. Začal jsem s několika minutami denně. Byl to boj, protože mysl neustále bloudila, ale s každým dnem to bylo lepší. Zjistil jsem, že místo abych se bál toho, co přijde, můžu si jen na chvíli sednout, soustředit se na svůj dech a být přítomný v okamžiku. To byla věc, která mi postupně začala dávat pocit kontroly.

Začal jsem se také více věnovat tomu, co mi přinášelo radost. Dřív jsem měl tendenci zapomínat na malé věci, které mě bavily, protože jsem byl pohlcený tím, co všechno je špatně. Zjistil jsem, že i malé radosti – ať už je to kreslení, psaní nebo vaření – mi pomáhaly zůstat v přítomném okamžiku. Bylo to jako najít malý útočiště, kde se úzkost na chvíli nemohla dostat.

Tohle byla moje cesta k prvnímu kroku k úlevě. Ačkoli jsem se ještě necítil úplně uzdravený, věděl jsem, že jsem na správné cestě. Měl jsem pocit, že poprvé po dlouhé době držím svůj život ve vlastních rukou, i když to byly stále jen malé kroky.