Slova ticha

Kapitola 4

Hudba je záchrana

Byly dny, kdy jsem se probudil a už jsem věděl, že nic nebude v pořádku. Stačilo pár vteřin, než jsem otevřel oči, a věděl jsem, že mě čeká další den, kdy se budu snažit uniknout vlastním myšlenkám. Úzkost byla jako kámen, který jsem měl na hrudi, těžký a nepoddajný. Někdy stačilo jediné malé spouštěč – zvonek u dveří, nová zpráva na telefonu nebo pohled na hodiny – a najednou jsem se ocitl v tlaku, jaký se mi obtiskl do plic.

Ale v těchto chvílích jsem začal zjišťovat, že něco, co mi původně jen znělo jako pozadí, mi najednou pomohlo. Byla to hudba. Nečekal jsem, že mi něco tak jednoduchého může přinést úlevu. Ale jak jsem postupně zkoušel různé písničky, začal jsem vnímat, jak mi jejich rytmus, melodičnost a texty dávají prostor pro jiný pohled na věci.

Jedním z těch momentů bylo, když jsem si poprvé pustil skladbu "Weightless" od Marconi Union. Tento ambientní track, s jemnými tóny a pomalým rytmem, byl pro mě něco jako tichá, uklidňující síla. Vždy, když jsem cítil, že mě úzkost stahuje zpátky do temnoty, pustil jsem tuhle skladbu a nechal se unášet jejím zvukem. Bylo to, jako bych v tom neklidném světě našel nějaký klidný kout, kde jsem mohl na chvíli spočinout. Ne, že bych zapomněl na všechno, co mě tížilo, ale ta hudba mi umožnila zpomalit. A to zpomalení mě naučilo, že i ve chvílích chaosu může existovat kousek ticha.

Další skladbou, která mě chytla, byla "Lost Cause" od Billie Eilish. Billie měla tu schopnost v každé písni mluvit o ztrátě, o pádě, o těch chvílích, kdy se člověk cítí na dně, a přitom její hudba byla plná jakési smířlivé nálady. Pustil jsem si ji jednou, když jsem cítil, jak moc mě moje vlastní myšlenky pohlcují. V té písni bylo něco, co mě drželo při zemi – jakoby mi říkala: „Není to nic neobvyklého, že se teď cítíš ztracený. Ale nezůstávej v tom." Tato skladba byla jako přítel, který mi říkal, že to, co prožívám, je v pořádku, ale že to není konec.

"The Night We Met" od Lord Huron byla další, která pro mě měla zvláštní sílu. Měla v sobě jakousi nostalgii a smutek, který rezonoval s tím, co jsem cítil, když jsem byl sám se svými vzpomínkami. Byla to písnička, která ve mně vyvolávala pocit ztráty, ale zároveň i jakési tichého naděje. Když jsem jí poslouchal, vnímal jsem, že ani moje minulost není úplně vymazaná, že jsem stále součástí něčeho, co mě formovalo. Byla to písnička pro ty dny, kdy jsem byl na rozcestí, kdy jsem měl pocit, že mě minulost drží zpátky.

Jindy jsem si zase pustil něco energičtějšího, jako "Don't Stop Me Now" od Queen, když jsem potřeboval trochu povzbuzení. Věděl jsem, že mám dny, kdy se cítím naprosto vyčerpaný a bez šance, ale když jsem zapnul Queen a cítil, jak mě jejich pozitivní a rychlý rytmus táhne k pohybu, bylo to, jako bych se opět probudil. Hudba mi dala impuls. Písnička mi připomněla, že život může být vzrušující a plný možností, i když mám pocit, že jsem ztracený. „Nezastavuj mě teď" bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet v okamžiku, kdy mi připadalo, že se nemám kam hnout.

Každá z těchto skladeb pro mě znamenala něco jiného. Některé mě uklidnily, jiné mě povzbudily. A všechny mě přivedly k tomu, že hudba není jen o poslouchání, ale o prožití. Každý tón, každé slovo, mě vedlo k novým perspektivám. Jak jsem víc poslouchal, začal jsem zjišťovat, jak velmi je hudba propojená s emocemi. Začal jsem si všímat, že některé písně mají tak silný vliv na mé pocity, že jsem je mohl využívat jako nástroj pro sebepoznání.

Když jsem psal, často jsem si pustil nějakou skladbu a nechal se jí vést. Psal jsem s hudbou, jakoby byla součástí každého slova. Když jsem seděl a psal texty o svých pocitech, hudba byla jakýmsi katalyzátorem. Když jsem měl těžké chvíle, věděl jsem, že existuje skladba, která mě dokáže podpořit.

Příležitostně jsem si také vytvořil playlisty. Měl jsem jeden pro dny, kdy jsem cítil, že to nezvládnu. Na tento seznam jsem dal písničky jako "All I Want" od Kodaline, které mi připomínaly, že je v pořádku cítit smutek a že to neznamená konec. Tento playlist mi pomohl připustit si svoje pocity a nechat je projít, místo abych se je snažil potlačit.

Bylo to, jako bych se pomocí hudby učil, jak se vyrovnávat s těmi chvílemi, kdy jsem cítil, že mě úzkost zcela pohlcuje. A i když jsem věděl, že to není dokonalé, že hudba není kouzelný lék, začal jsem v ní nacházet způsob, jak se postavit životu, který se mi občas zdál být těžší, než jsem dokázal snést.