À propos

1.

Podívám se na tabuli a zakleji. "Sakra!" prsknu pro sebe a založím naštvaně ruce. To už je tenhle týden potřetí, co mi ujel autobus. Jedna stará paní se na mě podívá, ale pokračuje dál ve své cestě. Hned za ní prochází kolem mě dvě holky, které se něčemu smějí, ale já jsem tak naštvaná, že bych je nejradši napomenula, aby byly zticha, že se chci vztekat. Proč mě nikdo nechápe? pokládám si otázku, koukající již poněkolikáté na hodinky. Stále jede až za dvacet minut. Na hodinky netrpělivě koukám každou minutu, tudíž se ta doba zdá jako nekonečná. Čas se rovná ležatá osmička, pomyslím si v duchu a uculím se. Už jsem se nějak smířila s tím, že přijdu zase pozdě, ale myšlenka, že s tím nemůžu nic dělat, je nesnesitelná. Kolem mě už se začínají seskupovat lidi a já začínám být nervózní z toho, že si nesednu. Vytahuji mobil a posílám si jízdenku, nemám totiž funkční legitimaci. To je den! Pomalu a nenápadně (tedy, tak to alespoň mělo vypadat) se přisunu k obrubníku, abych byla jako první u dveří a mohla si tak sednout na svoje oblíbené místo, na jiném sedět nemohu. Natáhnu se, abych viděla řidiče, jak jde k autobusu, ale přede mě si stoupne tlustý pán a zaclání mi. S povzdechem dopadu na celou plochu mých extrémně plochých noh a znovu se podívám na čas. Kolem mě proletí holub a já sleduji, jak vyletí na trám do svého hnízda. Přesně v tu chvíli, kdy se nevěnuji deset vteřin silnici a civím na hnízdo, přijede autobus, otevře dveře a všichni lidi ze stanice se do něj nacpou. Jsem jako poslední, kdo do něj nastupuje. Podívám se na svoje místo, abych viděla, který šťastlivec to místo ulovil, jestli ten mladý kluk, nebo ta stará paní s pěti igelitovými taškami, ale to místo je, jako zázrakem, volné. Zrychlím krok a na místo vyloženě hodím batoh a hned za ním na místo dopadnu já. Autobus vyjede z cesty pokryté kostičkami, a já se víc jak blaženě usměji. Z kapsičky na vrchu batohu si vyndám zamotaná sluchátka snažím se je rozmotat. Nakonec se mi to povede a já si spokojeně pustím svou oblíbenou písničku. Válečníci. Koukám před sebe na svůj odraz ve skle u dveří a kývám do rytmu. Mám dojem, že pár slov tiše, tak tiše, že to slyším jen já, pronesu a lehce se zavrtím, což je můj tanec. 

"My jsme válečníci a..." zamumlám pro sebe a znovu se zavrtím.

"Jízdenku, prosím!" slyším z dálky za sebou.

"Jsme připraveni na svůj boj?!" vyhrknu a prudce se od revizora oddálím ke sklu.

Kouká na mě, jako kdybych byla blázen, ale nejde pryč. Vytahuji kartu a záhy mi dojde, že je teď nefunkční. Zastrčím jí zpátky a na adresu revizora se uculím. Zamračí se a jeho pohled dost silně naznačuje, abych nežertovala a ukázala mu jízdenku. Zastavím přehrávání písničky a vypojím sluchátka z konektoru pro ně. Zmáčknu tlačítko s téměř pohrdavým výrazem a podívám se na display. Záhy se zarazím, protože mi nepřišlo potvrzení jízdenky. Já idiot to poslala pozdě! Zadám svoje tajné heslo obsahující mé jméno, jen s pravopisnou chybou a roztřesenou rukou kliknu na ikonku zpráv. Revizor u mě stále stojí, dokonce mám dojem, že se ke mně naklonil blíž. Oddálím se ještě dál, ale to už bych musela být polovinou za sklem mimo autobus. Polévá mě horko a záhy zima, protože tu zprávu nemůžu najít.

"Já tu zprávu odesílala, opravdu!" vyhrknu a skoro mi vytečou slzy. "Nevím, proč mi nepřišlo potvrzení! Přísahám, nevidím důvod, proč bych neměla mít jízdenku!" Je mi dost trapně, ale na revizora to trošku zabralo.

"Ukažte mi tu Vaši zprávu." řekne po dlouhé odmlce a já mu ukazuji zprávu. Přečte si jí, kývne a suše prohlásí. "Věřím Vám. Příště si jí ale pošlete dřív."

Odejde někam za mě a já jsem tak rozrušená, že si ani do konce cesty nezapnu hudbu. Civím před sebe, na nic nemyslím, ani si nevyčítám, jak jsem se právě ztrapnila. Prostě civím. S každým kamínkem, na který velká pneumatika autobusu najede, nadskočím a tvrdě dopadnu zpět na sedadlo. Když dojedeme do zastávky, na které mám vystupovat, i když správně před čtyřiceti minutami, netrpělivě podupávám u dveří a čekám, až autobus úplně zastaví a já budu moci vyřítit ven. Stejně jdu pozdě. Přijdu na druhou hodinu. Vím to. 

Zaťukám, v hlavě si opakuji tu větu, kterou pronesu, až do třídy vejdu a uslyším volání chraplavého hlasu mojí učitelky, která většinu svého bytí na Zemi nevypadá jako člověk, ale jako sup hodující na svých studentech. Stisknu kliku a dodávám si odvahy. Jenže moje vnitřní já je ještě více vyděšené, než já. Pomalu a s rozvahou si stoupnu na vrzající práh, který pode mnou zasténá. Poskočím dál do třídy a rázem to vypadá, jako bych si učitelce, nebo supovi, chcete-li, rovnou lehla na talíř a pokapala se dresingem. 

"Kde jste byla, slečno Watsonová?" zasyčí od tabule ještě před tím, než stihnu něco říct a já si přijdu, jako kdybych se zcvrkla.

"Ujel mi autobus," pípnu. Třída se zasměje, ale paní učitelka vyštěkne, tudíž všechny umlčí.

"Watsonová, vy doma nemáte budík? Nikdo z Vašich rodičů nevstává? Jak Vám může ujet autobus? A vůbec, jak můžete přijít pozdě na tak důležité místo?"

"To sice ano, ale musela jsem si ještě připravit svačinu, vyžehlit si oblečení, najít ho..." vyjmenovávám věci, které jsem "udělala". Ale tolik se mi třese hlas, že pozná, že lžu.

"Nelžete. Moc dobře víte, že lež poznám!" zavrčí. Neodvážím se jít dál ke své lavici, která se - naneštěstí - nachází přímo před katedrou. Emily, moje spolusedící u stolu, se na mě soucitně dívá, ale nic s tím nezmůže.

"Dobře. Zaspala jsem."

Takže jsem v háji. Znovu. Jsem zvyklá na to, že mě řečnické schopnosti slečny Flostingové dostanou, ale teď je v háji i Hrdinka Amy, a to je fakt zlé. Hrdinka Amy, tak se vlastně jmenovalo moje sebevědomí. Nebo jeho torzo, které jsem si zkrášlila. Sklopím svůj pohled, abych neviděla ten vítězoslavný výraz učitelky, která se právě chystá se dát do jídla. Do mě. Sednu si, rychle si vyndám učebnici a sešit s penálem na stůl a podívám se před sebe. Učitelka jde sem a tam po třídě, nakonec dojde ke katedře, kde si sedne. Jsem přímo před ní.

"Takže, jak jsem vám oznamovala, těsně před tím, než do třídy vstoupila zde přítomná, nemající hodiny slečna Watsonová, že budu zkoušet. No, a koho bych si mohla vyzkoušet? Jsem hodná, dám prostor těm, kdo chtějí být vyzkoušeni dobrovolně." přejede pohledem přes třídu. "Nikdo? Zajímavé, a přitom by si spousta z vás měla zlepšit známku." zamumlá zamyšleně pro sebe. "Tak nic. Tak si vyzkouším, třeba... Watsonová, k tabuli."

Ano, takže jsem se jí předložila na talíři. S dresingem a oblohou, pěkně naservírované, tudíž na to má dvakrát větší chuť než obvykle.