À propos

5.

"Watsonová," slyším učitelku, ale zastřeně a z dálky. "Jste v pořádku?"

Zasípu, nezdá se mi, že vypadám, že jsem v pořádku. Podle hlasu je to slečna Flostingová. Tak ráda bych na ní zakřičela, že v pořádku nejsem, ale bezvědomí mi to nedovolí. Nevím, co se se mnou pak děje, probouzím se až pak v nemocnici.

Pomalu zamrkám a snažím se posadit. Rozhlédnu se po žlutě vymalovaném pokoji a po tom, zda jsem tam sama. Nejsem. Kousek ode mě je další postel, ale kdo na ní je, tam nevidím. Vedle mě je stoleček, na kterém mám položené brýle. Když si je chci nasadit, něco mi brání. To, že mám něčím zavázaný nos. I tak si brýle nasadím, jelikož bych bez nich měla migrénu. Vstanu, zamotá se mi hlava, proto se posadím zpátky na postel a po chvíli to zkusím znovu. 

Jdu k druhé posteli, kde je osoba přikrytá peřinou, že na ní není vidět, ale má kapačku, kterou jsem poznala, že jsem měla taky, ale pak mi ji museli sundat. Podívám se na ceduli přidělané k předku postele a vyděsím se. Oni se mnou, do stejného pokoje, dali Mimi, která tu taky skončila, ačkoliv netuším proč, protože moje rána nemohla být tak silná, jako ta její a jako to, jak jsem dopadala na zem. Přemýšlela jsem nad tím, co jí nutí být tak zlá, z jakého důvodu připomíná spíš zvíře, než člověka. 

Můj pohled na ní byl víc jak zlý, nenávistný, řekla bych, naštvala mě, skončila jsem kvůli ní v nemocnici, to jí neodpustím. Ale nechci se snižovat na její úroveň. Trhne sebou a já skoro až odskočím do druhé půlky místnosti. Cuká sebou, pak se probudí. Rychle dýchá, prudce se posadí a vyděšeně se kouká po místnosti. Všimne si mě a civí na mě.

"Amy?" pípne a mě to pobaví. "My jsme umřely?"

Je hrozně vyděšená, napadne mě, že jí to oplatím jen tím, že jí vyděsím ještě víc.

"Ano, zemřely jsme. Je dobře, že ses probudila, za chvíli o Tobě začne soud, protože si nejsou jistí tím, jestli patříš do nebe, nebo do pekla na věčná muka." zívnu a nevinně zamrkám.

Zaúpí, skoro se až rozbrečí. Napadá mě, jestli, až se dozví, že to je lež, jestli tu zase neskončím. 

"Amy, přimluv se prosím za mě. Já to neudělala schválně!" prosí a vzlyká u toho.

Nesměji se nahlas, jen se třesu smíchy. Mám ruku před pusou, musím se tomu smát.

"To nevím. Přeci jen, to, co jsi mi před smrtí udělala, bylo to peklahodné." Dám ruce v bok a odvrátím se od ní. "Proč jsi to vlastně udělala?"

"Já, vždycky jsem Ti záviděla."

"Proboha, proč?" prudce se na ní otočím.

"Tvoji rodinu, to, co máš, to, jak jsi chytrá, prostě bych chtěla být tebou."

Překvapeně jsem na ní zírala a rychle mrkala. Myslela to upřímně, byla příliš vystrašená na to, aby lhala. Strašně se rozesměji. Než stihnu odpovědět, otevřou se dveře a dovnitř vejde sestřička. Zarazí se, zůstane stát ve dveřích, jelikož si všimne mě, ďábelsky se smějící a Mimi, nemohoucí dýchat, jak moc brečí. Nakonec se i tak odváží vejít dovnitř. Má tácek, na kterém má dvě injekce, ampulky a dezinfekce. Všechno tam má dvakrát. Přijde ke mně, protože stojím a řekne mi, ať si sednu na postel. Stoupne si ke mně a řekne, že mi vyndá to, na kapačky, co tam mám teď a že mi odebere krev. Smích mě rázem přejde.

"To je v pořádku. Vyndat mi to můžete a na odběrech jsem byla včera."

"Opravdu?"

"Ano, ověřte si to u mé doktorky. Měli jsme jí dneska zavolat."

Sestřička se zamyslela a přikývla.

"Dobře. Tak já Vám to alespoň vyndám."

Zaječela jsem, protože mě to zabolelo.

"Jsem v pekle!" vyhrkla jsem a Mimi se na mě podívala.

"Takže jsme skončili v pekle? Ach jo. Počkat... I ty tu jsi, Amy?"

Sestřička se na mě nechápavě podívá.

"Když se probudila, byla vyděšená. Předtím, než jsem se sem dostala, mě trošičku zmlátila a já se jí to rozhodla oplatit. Zeptala se, jestli jsme mrtvé. Odpověděla jsem, že ano a že je dobře, že se probrala, že bude soud, protože se neví, jestli patří do pekla nebo do nebe. Ona si fakt myslí, že je mrtvá. Co jste jí to udělali?"

"Neudělali jsme jí nic, jen se praštila do spánku."

Vytáhne mi to a odejde k Mimi. Té udělá to samé, jen to musí být těžší, protože se cuká a navíc jí bere krev. Odejde a ještě mě upozorní, že jde zavolat mé doktorce a když se nevrátí, vše je v pořádku. Odchází a do pokoje vejdou moji rodiče. Hned za nimi i Mimiini rodiče. Rodiče mě obejmou, řeknou, jak jsou rádi, že je vše v pořádku, zatímco ti od Mimi stojí před její postelí a poslouchají její pláč. Pláč se najednou změní v řev.

"Ne, nedělejte to! Prosím! Au, to bolí!" křičí to stále dokola a zmítá sebou. Všichni, i s jejími rodiči si vyměníme pohledy a já k ní vyběhnu. Chytím jí za ruce a zatřesu s ní. 

"Mimi, nejsi mrtvá, žiješ!" zacloumám s ní a pak na ji jen pozoruji. Kouká někam za mě, nic neříká. Pozoruji ji, ale hlavně její oči, protože tam poznám, až bude naštvaná a já se budu moct oddálit. Jenže na mě nevyletí. Místo toho začne zrychleně dýchat, vytřeští oči a začne ječet. Přivolá to sestřičku, která následně zavolá doktora. Mimi ječí dál, stále se zmítá a já raději pošlu rodiče pryč z pokoje. 

Stojím v rohu, koukám na ní a nechápu, co se s ní děje. Koukám na doktora, který se přiřítí do dveří spolu se sestřičkou a jak se nahrnou k Mimi. Její rodiče vyděšeně ustoupí, na to, že je jejich dcera, mi přijdou od pohledu normální. Koukám na ně, jak se navzájem drží za ruce a s hrůzou koukají na Mimiino chování. Odejdu z pokoje a zastavím se na chodbě. Moji rodiče někam odešli, proto si sednu před dveře na židli, která tam je a koukám kolem sebe na procházející lidi. 

Z dálky vidím, jak vezou někoho na lehátku. Z menší dálky vidím, že je osoba přikrytá bílým prostěradlem. Přímo přede mnou zpomalí a z pod prostěradla vypadne ruka. Vyjeknu a rychle dám nohy na židli a chytím si je. Ošetřovatel asi půl metru zastaví, chytí ruku, nadzvedne prostěradlo a ruku vrátí zpátky. To, co jsem tam viděla, nebylo moc hezké. Už vím, že patoložkou, kterou chci být už hodně dlouho, nemůžu být, a proto se zvedám a vyrážím nemocnicí, abych si našla nové povolání.