À propos

2.

Posadím se ke stolu a cítím, jak moje mysl tvrdě dopadne na tvrdé dno, jestli ho teda vůbec našla. Cítím se hrozně. Tu učitelku nesnáším, je tak... zlá. Ona mě zkouší z druhé světové války a ptá se mě, jak to probíhalo v koncentračních táborech. Vsadím se, že ta je tak stará a zlá, že v jednom z nich dělala bachařku. Emily se na mě soucitně dívá, asi ví, jak se cítím. Určitě, jí se stalo to samé den předtím, to jsem taky přišla pozdě. Ona to dostala ale z chemie, kterou si snadno opraví, ale já se chci vidět, jak si budu opravovat dějepis.

"Hej, Amy," sykne a cpe mi do ruky papírek. Netrpělivě jí otevřu a za chvíli si už drobný papírek čtu. Bylo tam přesně: "Včera mě oslovil ten kluk, který se mi tak dlouho líbí. Platila jsem si zmrzlinu a zjistila jsem, že nemám dostatek peněz. A představ si, on mě na tu zmrzlinu pozval! Super, co?"

Přemýšlím, co tam mám napsat, ale nakonec zvolím jen frázi, která mi pomáhala zahnat takovéhle situace, kdy jsem absolutně nevnímala, nepřišlo mi to skvělé, byl to takový ten stav: "no a co?", na který stejně odpovím naoko nadšeně. "To je bezva." odepíši a papírek jí strčím rychle do penálu.

"Bezva?" sykne Emily a podívá se na mě. "To je hyper super mega úžasně neuvěřitelně skvělé!"

"Hm." Odpovím bez zájmu a sleduji, co má přede mnou učitelka na stole za papíry. Měla pro nás připravené zápisky z nové látky. Super, další čtyři stránky sešitu popsané přesnými daty a jmény z koncentračních táborů. Byla to hrůza, ale musíme to probírat až tak dopodrobna? přemýšlím a nevšimnu si, že jsem nakloněná ze strany lavice.

"Watsonová!" zařve učitelka a já se narovnám jako pravítko. Spíš jsem jako úhloměr. Pěkně vyděšený úhloměr.

"Co se děje, slečno?" odpovím tak pevným hlasem, až jsem sama překvapená. To jsem řekla já?

"Co to zase děláte? Proč se hrabete ve svém batohu?"

"Já se nehrabu ve svém batohu." řekla jsem vzdorovitě. "Jen jsem se koukala na tu mapu rozdělení zemí během druhé světové války. Jenže, jak jistě víte, mám brýle a nevidím tak dobře, takže jsem se musela naklánět, abych tam viděla. To není zakázané, nebo ne?" překvapím sama sebe. Všimnu si, že se zarazila a byla překvapená, stejně, jako já. Ale ještě něco jsem v tom pohledu poznala - respekt.

"Dobrá. Tak tedy, jak jistě víte,..." řekne a nechá mě být. 

Překvapením se skoro ani nemůžu nadechnout, ona mě opravdu nechala jen po tom, co jsem řekla? Nemohla jsem tomu uvěřit. Letmo jsem se podívala na Emily a všimla si, že i ona je překvapená. Koukám před sebe a cítím, jak mi cpe do ruky další papírek. S povzdechem ji otvírám a přijímám papírek adresovaný mně. "Jak jsi to udělala? Takovými argumenty jí nikdy nikdo nepřekonal."

Zase se zamyslím, co mám napsat a rozhodnu se pro větu: "Sama nevím, jsem také překvapená.". Ale tentokrát ve své papírkové odpovědi nelžu. Fakt netuším, proč mě učitelka nechala být. Ona, Lady Sup, která vždycky chce, aby její oběť trpěla. Hodně. A mě měla jako oběť. Doufám, že se mi to povede ještě někdy, protože pocit, že vás nechá supice být, je k nezaplacení. Zrovna přemýšlím o tom, proč jí říkáme slečno a ne paní. Fakt je sama a nemá manžela? Určitě, ta by ho vyhnala ze svého hnízdečka.

Nakonec hodina dopadne docela dobře. Sice mám batoh o tu čtyřku těžší, jsem však stále v euforii, že mi slečna Flostingová nic neudělala. Pamatuji si, jak několikrát rozbrečela Molly, mojí spolužačku. Někdy mám náladu praštit ji. Nemyslím učitelku, ale Molly. Neudělám to, je mi to jasné, ale myšlenky na to, jak jí kopnu, mě docela uklidňují. Teď mě předběhla. Koukám se na ní. Moc jí nemusím, ale je skoro až děsivé, jak máme podobné postavy. 

Po hodině dějepisu nám zbývala ještě matematika s praštěným panem Swangem, čeština s, ehm, paní Flostingovou a dvě hodiny výtvarné výchovy s paní Long. Během matematiky si rozbiji penál, během češtiny se mi nic nestane, a výtvarná výchova je tak nudná, že málem usnu. Výklad o klasicismu paní Long je neuvěřitelně nudný. Nakonec si celý sešit pokreslím domečky jedním tahem a považuji to za své veledílo. 

Na obědě si  sednu naproti Emily a ještě si k nám přisedne Linda s Aby a živě diskutujeme (nebo alespoň ony, já sedím a tiše je poslouchám) o tom, jak Emily pozval ten kluk na zmrzlinu. Daniel, myslím, že se jmenuje. Nevím, já jsem tak trochu byla zadumaná ve svých myšlenkách a moc je neposlouchám. Baví se o tématu, který mě nezajímá. Mě fakt nebaví dlouze tlachat o tom, jak jí půjčil dvanáct korun na zmrzlinu a pak stejně odešel beze slova. 

Místo toho si z kapsy vytáhnu mobil a podívám se na zprávy. Mám pocit, že mi zapípal. Mám pravdu. Přišla mi zpráva a proto mobil odemykám svým tajným heslem. AmiWatsonova. To by určitě nikoho nenapadlo, dát si tam jméno, ale pozor, s výměnou tvrdého "y". V duchu se chválím, jak jsem geniální, a čtu, jak mám koupit pět rohlíků dole v domě, v obchodě pana Fu. Pro sebe si kývnu a toho si všimne Aby. 

"Co se děje, Amy?"

"Nic, co by se mělo dít?" zeptám se a zamyslím se nad tím, co by mělo být.

"Já jen, že přikyvuješ, když nikdo nic neříká, Amynko."

"Neříkej mi Amynko, jsem Amy." zavrčím netrpělivě.

"Já Ti to jméno tak závidím." povzdechne si Linda. "Chtěla bych se jmenovat stejně jako má oblíbená zpěvačka, Amy Winehouse."

Nereaguji na to, mně se moje jméno nelíbí. Ze školy odcházíme, rozloučíme se u plotu a každá se vydá jiným směrem. Jdu kousek s Emily, ale u zastávky se zastavím a ona jde dál. Autobus mi jede hned. Moje místo je zabrané, proto celou cestu stojím. Tam, kde vystoupím, na konečné stanici linky 388 vidím paní, jak jí z tašky vypadne peněženka. Doběhnu jí, seberu peněženku a na paní zahalekám. Otočí se, protože neví, co se děje.

"Vypadla Vám peněženka," vysvětluji a jdu k ní.

"Děkuji, milá slečno." řekne, vezme si peněženku a jde dál.

Dneska mám dobrý den. Až na to zkoušení, ale to je zanedbatelné. Koupím rohlíky a jdu domů. Zuji si boty a batoh hodím do kouta. Máma kouká na televizi a když přijdu, vstane a jde do chodby. 

"Tak co ve škole? Díky za ty rohlíky."

"Není zač. Dobré, byla jsem zkoušená, a představ si, pomohla jsem-"

"Co jsi z toho zkoušení dostala?" zeptá se máma.

"Čtyřku." pípnu.

Koukám, jak se matka teatrálně chytla za hlavu, chvíli mlčela a koukala do země. 

"Dobře. Chtěla jsem Ti říct, že ještě jdeš teď k doktorce, ráno mi volala, že až přijdeš ze školy, máš k ní jít na nějaké přeočkování."

Odejde a já zůstanu v chodbě sama. Cože? Na přeočkování? Bez psychické týdenní přípravy to nezvládnu... Znovu si nandavám boty. Takže dneska není dobrý den. Je hrozný.