À propos

6.

Podívám se kolem sebe na lidi. Sedí na židličkách. Zajímá mě, jestli na někoho čekají, nebo jdou na vyšetření. Míjím hodně dveří s divnými názvy. Vyjdu ven z chodby prosklenými dveřmi a vejdu na jinou chodbu. Míjím lidi, vesele kráčím po modré linii nakreslené na zemi (vybrala jsem si modrou, protože je to moje oblíbená barva, i když nevím, kam jdu).

Vylezu na vrátnici, kde je nevíc lidí a podívám se přímo na obchod s jídlem. Mám hlad, takovým párkem v rozhlíku bych nepohrdla. Dojdu k výloze obchodu a nalepím se na něj. Koukám, jak si lidé kupují jídlo a přemýšlím, kde jsou rodiče. Rozhldnu se, že se vrátím, ale jen kvůli tomu, abych je našla a abychom se pak mohli po modré linii zase hned vrátit a dát si něco k jídlu.

V chodbě, kde "mám pokoj", je nějaké mrtvo. Je ticho a nikdo tam není. Projdu kolem židlí, na kterých seděli lidé a mířím ke dveřím. Otevírám je, ale první, čeho si všimnu, je, že tam je jen jedna postel a že to je ta moje. Mimi tam není.

Proto sebou na postel plácnu a koukám se na stolek, kde bych mohla mít mobil. Najdu ho a rovnou volám mámě.

"Co se děje?" Slyším.

"Můžete přijít? Mám strašný hlad."

"Jo, už jdeme zpátky."

Hovor ukončí a já se spokojeně uculím.

Když přijdou, hovoří mezi sebou. Skoro bych řekla, že si ani jeden z nich nevšiml, že jsem v pokoji sama.

"To byl on! Musel být!" Řekne máma a s tátou se na mě otočí. "Co jsi chtěla, Am?"

"Neříkej mi Am, jsem Amy." Nenávidím, když mi rodiče říkají Am.

"Promiň. Tak co jsi chtěla, Amy?"

"Mohli bychom jít na oběd? Mám strašný hlad." Zakňourám.

"Dobře. Mluvili jsme s doktorem a říkal, že už můžeš jít domů." Táta se usmál a mě to vyděsilo.

"A co Mimi?"

"Ano, tahle. O té se nezmiňoval."

Máma mezitím vyndá moje věci ze skříně. Ani jsem si nevšimla, že jsem převlečená. Převléknu se zpátky do svého oblečení a vezmu si tašku. Venku je zase plno lidí. Cestou pozdravíme pár sestřiček a dva doktory. Jdeme po modré linii a jdeme i do toho bufetu, který jsem viděla. Div se nenalepím na sklo. Dám si párek v rohlíku, dokonce dva a chci jít domů.

Když vlezu do bytu, skočím rovnou na postel. Vydechnu a jsem ráda, že jsem doma. Převalím se a spokojeně se usměji. V autě se mi podařilo přemluvit rodiče k tomu, abych mohla zítra ještě zůstat doma. Natáhnu se pro ovladač a zapnu televizi. Přepínám mezi kanály, nic nedávají. Pustím si proto nahraný film, který šel před týdnem.

Během filmu usnu. Jsem vyčerpaná, i když nevím z čeho. Večer ještě vstanu a dojdu si dát něco k jídla, protože mám fakt hlad. Mou obětí se stane čokoláda, chipsy, popcorn, jablko, rohlík a dort.

Ráno vstanu a zhrozím se. Je pozdě. Prudce si sednu, ale pak si znovu pomalu lehnu. Nejdu do školy. I tak ale vstanu a jdu do kuchyně, mám zase hlad. Máma mi připravila snídani. Vezmi si jí a jdu k sobě do pokoje. Znovu si pouštím televizi a koukám na Pohádkov, který je součástí televize Smajlíka. Dávají tam pohádky a ty jsou podle mě skvělé na odreagování.

Když dojím, zvednu se pro notebook a zase si sedám na postel. Otevírám ho, rovnou se chci podívat na Internet. Jdu na sociální síť, kde se na mě spolužáci vrhnou jako supi na svoji mršinu. Otevírám okénko.

"Ahoj, Amy, tak co nemocnice? Tu Mimi si fakt suprově zneškodnila. :)"

Druhou.

"Amy, kdy půjdeš do školy?"

A třetí.

"Hej, Watsonová, učitelka říkala, že když se flákáš doma, mohla by ses něco naučit, učitelka tě má za simulanta, proto tě chce vyzkoušet, až přijdeš. Je fakt blbá. :D"

Notebook zase zaklápím a nejsem líná vstát a položit ho na poličku, jen aby byl snad co nejdál ode mě.