À propos

3.

Plížím se po ulici a zaraženě si koukám na nohy. Jdu co nejpomaleji to jde. Vím, že se tomu nevyhnu. I tak jdu stále pomaleji a doufám, že se něco přihodí, tudíž tam nebudu muset jít, nebo se tomu vyhnu. Doktorka je od našeho domu asi pět kilometrů, tudíž se tam musím dovézt. Dojdu na nádraží a jako na potvoru mi autobus jede hned. Moje místo prázdné není a proto mrzutě stojím u dveří a objímám tyč, které se držím. Vystupuji a už z dálky vidím hrozící budovu. Přejdu přes silnici a ušklíbnu se. Jdu pomalu, křečovitě svírám tašku a civím před sebe a sleduji, jak se každým krokem přiblížím k budově. 

Když vlezu do čekárny, která působí hezky a mile (což platí jen v případech, kdy si k doktorce jdu jen pro nějaké papíry). Projdu kolem rodiny s asi čtyřmi dětmi, které kolem nich pobíhají a vyměním si s jejich matkou pohled, zastavím se u stolečku, kde je vyčkávací papír, na který se zapíši a čekám, až veselá sestřička zahaleká moje jméno přes celou chodbu. Podepíši se tam a dřív, než stihnu odejít ode dveří, z nich vyleze sestřička a při pohledu na mě se radostně usměje, čímž mě lehce vyděsí, protože její úsměv je identický s úsměvem psychopata.

"Amy, tak jste tady. Pojďte dál, vy budete rychle, paní doktorka se s Vámi chce na něčem dohodnout."

Jak to dořekne, plazím se ke dveřím. Jedno dítě někde za mnou se rozbrečí, ale já přejdu práh do ordinace a dveře za sebou zabouchnu, takže brekot slyšet přestanu.

"Paní doktorka tam ještě někoho má, tady se posaď, ano?" sestřička ukáže na křeslo, kde si sedají ti, kterým odebírají krev. 

Neochotně se posadím a tašku si sundám. Položím jí vedle sebe k nohám a nervózně mačkám popruh. Sestřička řekla, že se se mnou chce doktorka jen na něčem dohodnout. Jen dohodnout. Tiše volám Hrdinku Amy, ale ta si vzala dovolenou. Zaúpím a zaslechnu, jak doktorka vyřkla slova loučení. Civím na kliku a děsím se momentu, až se ohne až dolů. To přesně udělá a vytřeštím oči. Sestřička něco píše a když kolem mě projde žena s dítětem, které drží za ruku, oznámí, že na mě má paní doktorka už čas.

"Ahoj, Amy, posaď se, prosím." Doktorka se vlídně usměje a já v ní mám nějaký divný pocit důvěry.

"Ehm, dobrý den," vykoktám. 

"Amy, ráno jsem volala Tvé mámě."

"Ano, něco jsem o tom zaslechla, myslím."

"To je dobře. Chtěla jsem se na něčem s Tebou domluvit."

Určitě o očkování, pomyslím si a snažím se usmát, ale každý můj pokus skončí neúspěchem, proto se radši zatvářím rozpačitě. Mám dojem, že si toho všimla.

"Máma říkala, že mám nějaké očkování." pípnu.

"Ano, to máš. Nejradši bych to vyřešila teď, pokud by Ti to nevadilo."

"A ještě něco?" zaskučím.

"Přemýšlela jsem o tom, že jsi dlouho nebyla na odběrech krve. Také bych to ráda stihla teď. Jdi za sestřičkou." Naznačí, abych se zvedla a pak abych šla ke sestřičce. Ta už tam čeká a na stolku má položenou misku s jehlou, ampulkami, náplastí a desinfekcí. 

Sednu si na židli, na které jsem čekala a ona mě vyzve, abych k ní natáhla ruku. Udělám to a zhluboka se nadechnu. Bolí mě oči a hlava se mi motá. Udělá se mi mdlo a strašné horko. Dýchám rychle za sebou a zhluboka. Sestra mi ohne ruku a nahmatá tepnu.

"Neboj, jen to trochu štípne," upozorní.

Štípne to tak trošičku, že vyjeknu a sklouznu na židli. Koukám se na jehlu a propadám panice. Jak to mohou ti, co užívají drogy, snášet? Mám kousek od omdlení, ale nedám to na sobě moc najevo. Jen se třesu, nemůžu si sednout normálně, je mi vedro a mé myšlenky nejsou zrovna hezké. Nakonec, když už je téměř po všem, vydechnu a narovnám se.

"No vidíš, nic to nebylo, viď?"

Roztřeseně přikývnu a opět se zhluboka nadechnu. Pohled na krev v ampulkách mi sice nic neudělá, ale pohled na zalepenou ruku ano. Doplazím se zpátky k doktorce, která už má připravenou tu samou mističku a děsivý úsměv. Posadím se a během momentu cítím zase tu hnusnou, štiplavou bolest. Skousnu si rty a zasyčím. To bylo kratší, než odběr, ale bylo to stejně hnusné. 

"Tak, Amy, zítra zavolejte, mezi desátou a jedenáctou hodinou, to budou výsledky, ano? Jinak kontrolu máš až Ti bude šestnáct, což je zadlouho. Jinak, když budeš nemocná, můžeš kdykoliv přijít. Ahoj."

"Na shledanou."

Odpovím sice slušně, ale v duchu vím, že už bych jí nejradši nikdy více neviděla. Pozdravím stejně slušně sestřičku a vylezu na chodbu. Mnu si ruku přesně tam, kde mám náplasti a pozdravím lidi, kteří tam čekají po mně. 

Mnohem lépe se mi udělá na čerstvém vzduchu s myšlenkou, že už to mám za sebou. Skoro až dopluji vzduchem na zastávku a ihned to volám mámě.

"Představ si," vydechnu, když slyším její ano. "Měla jsem jít na očkovaní, ale brala mi i krev. Ale žiji, no. Uděláš mi, prosím, než přijedu, polévku? Ty víš jakou. Díky moc." vychrlím.

"Já, no, ehm... Dobře." řekne máma a zavěsí.

Autobus už mi jede. Vlezu do něj spokojeně a i moje místo je uvolněné. Sednu si, euforicky se koukám z okna a cítím se skvěle. Nesnáším věci týkající se doktorů a nemocí. Jak máma říká, asi jsem opravdu hypochondr. Ale to vyvracím. 

Autobus s číslem 58 dojede na konečnou stanici a já vystoupím. Dojdu domů, kde si konečně a vyčerpaně lehnu na postel. Jsem ráda, že už nikam nemusím jít a že si mohu konečně odpočinout. Rozhodnu se, že půjdu spát brzy, abych ráno stihla autobus. Večer se vykoupu, najím se tou polévkou, kterou jsem si objednala, připravím si věci do školy a ještě se s rodiči podívám na jeden americký seriál, na který se občas podíváme. Je docela humorný, ale jen někdy, když není nějaký vadný díl. A že těch je také hodně.  Když seriál skončí, jdu ještě nasypat krmivo rybičkám, dojdu si do koupelny vyčistit zuby a pak (nesmím, nesmím, nesmím, já vím) si dám ještě čtvereček čokolády, pak další a nakonec ještě jeden. Rozloučím se s rodiči, popřeji jim dobrou noc a za sebou v pokoji zavřu dveře. Rozestelu si, lehnu si a zhasnu lampičku. Přemýšlím o tom, co všechno se mi přihodilo. Zavřu oči a oddávám se usnutí.

Ale najednou oči prudce otevřu. Co když mi na těch testech vyjde, že jsem nemocná? Moje myšlenky se mění jedna za druhou. Ve tmě najdu na stolku mobil a zapnu ho. Zvolím ikonku Internetu a stránku, která je zaměřená ne nemoci. Takže zábavu na noc mám. A spánek to rozhodně není.