À propos

4.

Je ráno, sluneční paprsky mi svítí do očí a to mi vadí. Řekla bych, že jsem z toho přímo zhnusená. Zívnu, pomalu se odkryji a zamrkám. První místo, kam vystřelí moje ruka, je ke stolku, kde mám brýle. Nasadím si je a znovu zamrkám. Šla jsem spát pozdě a teď se mi to vrací. Dneska budu jako zombie. Vstávám, párkrát zavrávorám a vydám se do kuchyně. V kuchyni jsou oba rodiče a natahují se přes sebe. Táta si bere svačinu a máma připravuje druhou pro mě. Táta se s námi rozloučí a odejde do práce. Popadnu jsem svačinu a dám si jí do batohu. Máma se se mnou rozloučí a odejde. Pouštím televizi, nesnáším ticho a lítám po bytě. Do koupelny, vyčistit si zuby, pak do pokoje, obléknu se, znovu do koupelny, abych se učesala, pak na balkon, abych zjistila, jaká je venku teplota. Je poměrně chladno, proto se rozhodnu, že si vezmu svetr.

Zabouchnu dveře a běžím po schodech dolů. Mám dojem, že mi zase ujel autobus. Jdu rychle, skoro bych potřebovala bodce. Projdu blok, jdu dlouhou ulicí a z dálky vidím nádraží. Ještě o trochu, tak, jak mi to dovolí mé krátké nohy, zrychlím a nemohu se dočkat, až tam budu a ujistím se, že do odjezdu dalšího autobusu mi zbývá dvacet minut. Dojdu tam, těžce oddychuji, protože délka té cesty, kterou jsem šla rychle, se rovná sto padesáti metrům rychlého běhu. Dojdu k ceduli a stoupnu si na svoje místo u prvních dveří autobusu. Podívám se a div nadšením nevypísknu. Jede mi to za dvě minuty. Ten autobus, kterým jedu a stihnu školu. Padnu do euforie a koukám na to, až autobus pojede.

Koukám, jak vyjede ze zaparkovaných autobusů a přijíždí na kostičkách k zastávce. Netrpělivě se zhoupnu a čekám, až se otevřou dveře. Připadám si, že jsem netrpělivá, přičemž moc dobře vím, že to - JO! - všechno stíhám. Sedám si na svoje místo a začnu civět do skla. Celou cestu do něj civím, vlastně ani neuhnu pohledem. Soustředím (tedy, teď to vypadá až příliš chytře, ve skutečnosti civím "do blba" bez žádných myšlenek) se na sklo. Zastávku skoro až přejedu, jak moc se soustředím. Nakonec se protlačím mezi nastupujícími lidmi a zaslechnu, jak neschopná jsem. Alespoň si to připomenu. Vykračuji si cestou, kterou normálně skoro až probíhám. Prohlížím si domy kolem sebe, jsem tak ráda, že si fakt každý krok užívám. 

"Dobrý den, žáci," pozdraví paní učitelka Herrmannová a s žuchnutím položila papíry na svoji katedru, před kterou také sedím s Emily. "Dneska si rozdělíme, kdo s kým bude na referáty a jaké budete mít ve dvojici téma.".

Já vlastně ani nevím, na co paní Herrmannovou máme, přijde mi, že každou hodinu máme něco jiného. Na odpověď k její větě zaskučím, shrbím se a zle se koukám před sebe. Nenávidím referáty a ještě víc nenávidím, když musím být s někým s kým být nechci. Jsem první v lavici, tudíž jsem na řadě, ať už je to cokoliv, první. Každému dá papírek a řekne, ať na něj napíšeme svoje jméno. Velkým písmem na něj napíšu Amy a přehnu ho. Hodím ho učitelce do nádobky od velkého jogurtu a čekám, až obejde třídu a znovu se zastaví u mě, aby mi dala vylosovat. Dočkám se, vytahuji si jako první. Malý papírek vytáhnu a bojím se, kdo to bude, protože mám dojem, že to Emily, ani nikdo z těch, s kým se bavím, nebude.

"Hu!" vyhrknu při pohledu na papírek.

"No tak, kdo to je, Amy?" vyzve mě učitelka, abych jméno řekla nahlas.

"Mimi!" vyhrknu a vyděšeně se podívám před sebe.

Třídou zašumí smích a Mimi, ta největší, nejhloupější, nejvíc zlá holka, co mě nenávidí, se narovná a zabodne do mě svůj pohled. Polknu a zaznamenám učitelčin soucitný pohled.

"Tak, Amy, jdi si k Mimi sednout. A ty, Emily, vytáhni si papírek."

Seberu svůj penál a hodím ho do batohu, který pak táhnu za sebou. Jdu, jako bych měla jít na popravu. Mimi mě spaluje a na jejím pohledu je jasné, že mě s každým krokem nenávidí víc a víc. Když batoh u její lavice pustím na zem, podívám se na ní. Na druhé židli, na kterou bych si měla sednout, má batoh a vypadá to, že nechápe, že já si potřebuji sednout. Naznačuji jí, aby ho sundala, ale ona na mě má stále upřený pohled, ve kterém se mísí nenávist s hloupostí. Jak se tahle holka může jmenovat Mimi? 

"Mohla bys, prosím, ten batoh dát z té židle? Ráda bych si sedla, když, bohužel, spolu máme mít referát. Nechceš zítra zůstat doma a simulovat? Myslím, že to nikomu vadit nebude." vypadne ze mě a já hned po dořeknutí si uvědomím, že jsem si nehlídala pusu. Chytne batoh, sundá ho ze židle a tu kopne ke mně. Židle mi ťukne do kolena a já syknu. "Díky."

Židli si přisunu a sednu si na ní. Založím ruce a pozoruji učitelku, jak si odškrtává jména těch, co už s někým jsou. Když už jsou všichni rozřazení, učitelka řekne, co bude za témata. 

"Téma referátů budou různé problémy, které se týkají komunikace a vztahů ve třídě." Vezme do ruky papíry se jmény a tématy. "Takže, dvojice Watsonová a Addamsová budou mít téma šikana. Pettigrewová a Andersenová budou mít Netoleranci." pokračuje dál, ale to už jí nevnímám.

Alespoň máme lehké téma, uklidňuji se a otočím se, abych se podívala na Mimi. Lehké téma s Mimi, s tou je i vyměnění věty těžké. Otáčím se zpátky a otřesu se. Skousnu si ret a zhluboka se nadechnu. 

"Mimi?" řeknu, ale ta dělá, že mě neslyší. "Mimi, hej, ty, přerostlé mimino," lusknu a když mrknu, už na mě skáče. Srazí mě ze židle a klečí mi na nohou. "Kolik vážíš?" pokračuji naštvaně, i když mě hrozně bolí nohy. "Sto kilo? Vždyť si dvakrát větší než já! A i těžší! Do Tebe by se vešly dvě Amy!" prsknu a nehodlám zmlknout. "Proč vždycky dělám práci s tou nejslabomyslnější osobou ve třídě? To jen já skončím s idiotem, za kterého vždy udělám všechno."

Praští mě pěstí do ruky a já vyjeknu. Docela se mi chce brečet, ale jsem tak naštvaná, že nemůžu. Proč učitelka jenom stojí a něco neudělá? Nebo dělá, tady, snaží se, stojí u nás a na Mimi křičí, ale ta jí nevnímá. Co to je za učitelku? Chtěla jsem její pozornost? Chtěla. A teď jí mám. Mimi snad nějakou váhu skrývala, protože mi přijde těžší a těžší. Nevím, co té holce je, ale je mi jasné, že není psychicky v pořádku. Učitelčin křik přivolá z vedlejší třídy slečnu Flostingovou. Stojí vedle paní Herrmannové a přidává se ke křičení. Mimi postoupila dál, už se mnou i cloumá, takže mě nadzvedává ze země a pak zase hází zpátky. Vždycky vydechnu, protože mě zvedá celkem vysoko a já si s každým pádem zpátky skoro vyrazím dech. 

Snažím se Mimi nějak praštit, aby mě nechala, ale nemám na to sílu. Ale co mám, jsou krátké ruce, takže na ní ani nedosáhnu. Vrčím, nechci se vzdát a být za poraženou, ale cítím, že to tak dopadne, protože nemám žádnou sílu. Ležím, myšlenky mi rychle utíkají jedna za druhou, ani nevím, o čem jsou. Dělá se mi špatně, ale musím stále sledovat situaci kolem sebe. Líbí se mi, co s někým dokáže vztek udělat. To já se vztekám tiše. Mimi švihne rukou a mě bolí snad celý obličej. Popotahuji, protože mi teče krev z nosu a brýle mi drží jen za jedno ucho. Třesu se, cítím, jak mě začíná bolet hlava. Zaúpím a lehnu si, přestože vím, že ležet, když mi teče krev z nosu, by se nemělo. Mimi na mě civí, už jí skoro ani nevidím, jen cítím, že už mi neklečí na nohou. Přikulím se a posadím se. Utřu si krev, teče mi totiž hodně. 

Vidím, jak Mimi stojí před učitelkami a jak jí něco říkají. Doplazím se pro atlas, který máme na zeměpis, který máme pátou hodinu, a vytáhnu ho z batohu. Pomocí lavice se vzepřu, chytím ho oběma rukama a do rány dám všechnu sílu, kterou v sobě najdu. Jsem vzteklá, tolik, že bych ji nejradši zabila nebo hodně ublížila. Přetáhnu ji přes hlavu atlasem a ona omdlí. Zaraduji se, ale hned na to omdlím taky.