Grey Mouse 2 [1D]

5. jak se bude jmenovat?

Liam
,,Ona se probírá".

,,C-cože?". Zašeptal jsem, abych se ujistil.

,,Probírá se". Zopakoval. Típl jsem, posadil se na nemocniční židli a dal hlavu do dlaní. Nemohl jsem tomu uvěřit. Po dvou a půl letech se konečně probrala. Brečel jsem. Štěstím. Konečně mám všechno co jsem kdy chtěl. Rodinu, přátelé a nádherný život. Všechny překážky jsou u konce. Tedy skoro.

,,Pane Payne. Už je čas". Přiběhla za mnou sestra. Přikývl jsem, zvedl se a následoval ji. Lucy ležela na posteli, celá od potu a v ruce svírala polštář. Přiběhl jsem k ní a chytil ji za ruku. Podívala se na mě bolestivým pohledem a zmáčkla mi ruku. Wow.. Ta má sílu.

---o 2 hodiny později ----

,,Zlato, dýchej. Zhluboka dýchej". Šeptal jsem na Lucy.

,,Ještě jednou mi řekneš "zlato", tak jsi mrtvej". Řekla a stiskla mi ruku.

,,Vidím hlavičku". Řekla doktorka. Usmál jsem se a podíval se na Lucy, která byla celá rudá. Bylo mi jí líto. Chtěl bych, abych tu bolest odnesl já. Nechápu ty muže, kteří si udělají milion dětí a pak ty manželky opustí. To já bych nikdy neudělal. Nemohl bych. Vždy jsem je ctil, ctím a budu.

,,Tak, budoucí maminko, ještě jednou zatlačte a bude to". To " budoucí maminko" znělo hezky. Lucy zatlačila a poté jsem nevnímal nic jiného křik toho našeho andílka. Brečel jsem štěstím.

****

Teri

Stojím před opuštěnou továrnou. Čekám tu už přes půl hodiny a nejraději bych jí rozbila tu její napudrovanou držku. Aa.. Hele, kdo nám přijel?

,,Kde je Louis?". Zeptám se, když vylézá z auta.

,,No víš.. Jak to říct.. To s tím Louisem jsem si vymyslela, abych se ti mohla pomstít. A já se ráda mstím. A to ani nevíš jak. Ty jsi mi ublížila, když si mi ho přebrala a já teď ublížím tobě". Řekla s úsměvem.

,,C-cože?". Tohle je už na mě moc. To vážně přehnala. Co si to vůbec dovoluje?!

,,Slyšela jsi dobře!". Až teď jsem si uvědomila, co to drží v ruce. Baseballovou pálku? Vážně? Lepší zbraň nemáš?

,,Chcípni v pekle mrcho". Řekla a praštila mě. A pak ještě několikrát. Dokud jsem... No, nevím, jestli Žiju nebo ne.

Tohle si mi zdává pořád dokola. Vždy, když se vzbudím, chci otevřít oči, ale nejde mi to. Stále se snažím, ale nejde to. Jako bych měla těžká víčka, a nemohla s nimi pohnout. Jako bych byla v nějakém tmavém tunelu a nemohla najít cestu zpět. Jenom tma a pořád tma. Zkoušela jsem to pořád dokola, ale NIKDY mi to nešlo. Bylo to, jako bych byla uvězněna v nějaké tmavé krabici, která nemá víko. Nikdy se nedá otevřít. Ale dnes se mi to podařilo. Nevím proč, ale Ano. Byl to jako zásah elektřiny do celého těla. Jakoby do mě zase začala proudit krev. Cítila jsem se znovuzrozená.

Otevřela jsem oči, kolem mě bylo bílo. Byla jsem v nemocnici a sama na pokoji. Zmáčkla jsem tlačítko a čekala na příchod sestry.

,,T-to není.. Pane doktore. Doktore Arthure, slečna Stylesová je vzhůru". Křikla přicházející sestra na chodbu. Za chvíli přišel i doktor a už to jelo. Všelijaké zjišťování, měření...

Liam

,,Tak. Je to holčička. Už víte, jak se bude jmenovat?". Zeptala se vysmátá doktorka. Lucy pokrčila rameny a podívala se na mě.

,,Teresa".