Today We Are All Demons | Break The Cycle

5.

Celým domem se rozlehl zvuk zvonku. Očním kontaktem jsme se s Charliem dohadovali, kdo půjde otevřít. Jeho ustrašený pohled mi dal jasnou zelenou, že to budu muset vyřídit já.

Těžce jsem se zvedl ze sedačky a dopadal ke dveřím. Přes mléčné sklo jsem rozeznal siluety dvou mužů. Ach, bodyguardi!

Charlie nakukoval v pozadí, byl děsně zvědavý. Opatrně jsem otevřel a viděl 2 zcela odlišné muže. Jeden z nich byl vysoká, štíhlý, vysportovaná postava, delší černé vlasy. Druhý z nich vypadal jako kulturista, zcela vyholená hlava.

Ten hubený mi někoho připomínal, a když si sendal sluneční brýle, bylo mi to úplně jasné.

„Ahoj Danny." Stál úplně zaražený, je to taky doba, co jsme se neviděli.

„Dextere... Brácho, co ty tady?" usmál jsem se a přátelsky ho objal.

„Říkám si to samý. Tebe bych tu fakt nečekal, myslel jsem si, že jsi se vším skončil a žiješ si dobře."

Vzal jsem si ho stranou, potřeboval jsem mu říct něco osobního, co by nemusel slyšet ani Charlie, ani ten druhý člen ochranky.

„Ty, Dexi, prosimtě, o naší minulosti pomlč. Díky tomu jsme v tomhle programu a rád bych to nechal uzavřené."

„Chápu, promluvíme si o tom jindy." Mrkl na mě a usmál se.

Kývnul jsem směrem na Charlieho, aby přišel za námi a mohl jsem je navzájem seznámit.

„Můj přítel, Charlie." Podali si ruce a rovnou si potykali. Zdálo se, že si padli do oka a nebude mezi nimi žádný problém.

„No, a co jsem vám chtěl říct. Tohle je Ivan, jeden z bodyguardů, v domě vedle jsou ještě další 3, ale Ivan je takový jejich mluvčí. Stačí, aby se na jednoho z vás někdo ošklivě podíval, a láme ruce, nohy i vazy. No a já jsem tu od toho, abych vás naučil sebeobraně, což asi u Dannyho bude zbytečné, a jsem tu přes zbraně, takže mě moc využívat asi nebudete."

„Ivane, myslím, že můžeš jít." Pokynul směrem k východu.

„Da." Vykřikl s typickým, ruským přízvukem, kývnul na souhlas a odešel.

Sedli jsme si do obýváku, Charlie nám udělal kafe a nakrájel buchtu, kterou jsem včera pekl.

„Kdybyste mě potřebovali víc, tak klidně řekněte, můžu tu bez problémů přespat, pro vás klid."

„To by bylo fajn." Uculil se Charlie, až mi začalo tikat v koutcích rtů, ze žárlivosti.

„Ehm, klid. Každopádně od tebe něco potřebuju. Objednal jsem Charlieho k psychiatrovi a je třeba, aby tam šel někdo s ním. Rád bych, aby ses toho ujal."

„Jasně, bez problémů. Auto tu mám, času plnou prdel, takže klidně."

Ulevilo se mi, že to na sebe vzal on. Přece jenom, byli jsme takřka nejlepší přátele, než jsme ztratili na sebe kontakt, což mě dosud mrzí. Byli jsme jako bratři, poznali jsme se při přestřelce, zachránil mi tam krk a od tý doby jsme byli jako nerozlučná dvojka. Když jsme se smiřovali se svou orientací, navzájem jsme se podrželi. Pro mě jednoduše brácha, i když nepokrevní.