Navždy nebo na chvíli?

Rozloučení

Ani nevím jak dlouho jsem spala, ale když jsem se vzbudila připadalo mi, že jsem zaspala věčnost. Ale bylo jen 6:07.
Vstala jsem a šla si vyčistit zuby.
Vše kolem mě mi připomínalo jeho, ale už sem byla rozhodnutá že do školy půjdu.
Když mě tam matka odvezla, bylo vše divné, všichni kolem mě ztichli když jsem kolem nich procházela.
Přišla jsem do třídy a posadila se na své místo, zrovna zvolila, takže třída byla plná, ale velice tichá, kvůli mně.
Najednou jsem viděla jeho lavicí, on tam nebyl. Už jsem tu nemohla dál zůstat. Začala jsem znovu brečet a rychle jsem vyběhla ze třídy ven... Nevěděla jsem kam běžím, ale pak.. Ocitla jsem se kus od silnice kde umřel. Musela jsem tam, k tomu kříži. Když jsem tam přišla, hrozně jsem plakala a ani nevím jak dlouho jsem tam byla, ale když mi matka zavolala, kde jsem, byla už tma.

Po pár dnech, skoro týdnech jsem do školy začala znova chodit a dokončila jí. Nebylo to zrovna lehké, protože jsem byla těhotná, ale matka mi dost pomáhala. Billy mi hrozně moc den po dní chyběl a nikdy jsem se nechtěla smířit s tím, že doopravdy odešel, a vždy jsem doufala že se objeví mezi dveřmi a usměje se....

Najednou mi to došlo a moje tělo to ze sebe potřebovalo vypustit.

"Emily, babička je dole, já si musím jít něco vyřídit.

Řekla jsem své dceři, dala ji pusu na čelo a co nejrychleji jsem vyběhla z domu. Zatočila jsem do prava a běžela po lesni ceste až sem doběhla na konec cesty.. Slzy mi stékaly po tvářích a ja věděla, že musím běžet dál.
Běžela jsem po silnici, tady se to všechno stalo, tady vše skončilo a zároveň začalo.
Vítr mi sfoukával slzy, připadalo mi jako kdyby mi každou chvíli mělo prasknout srdce.
Byla jsem tu a zdálo se mi jako kdybych tu byla i předtím... Chyběl mi.. A najednou jsem to uviděla.. Kříž nakraji silnice, který patřil jemu.. Zpomalila jsem, cítila jsem se jako téhdy, když umřel, byla jsem prázdná a chyběla velká část mě, která se nedala vrátit.
Už jsem byla pár metrů od kříže. Když jsem k němu došla sedla jsem si. Naposledy jsem tu byla, když se to všechno stalo. Uz jsou to 4 roky a ta rána stále bolí.
Říká se, že čas hojí rány, ale zůstávají jizvy.. Jizvy, které bolí.. Pomalu jsem si klekla a začala jsem neuvěřitelně moc plakat.
Ovládl me žal. Stmívalo se, ale tma ješte nebyla..
A já se najednou podívala na kříž a věděla jsem, že mu dlužím odpověď.

"Viděla jsem tebe.. Viděla jsem tebe".

Teprve teď byl úplný konec a já věděla, že on už se nikdy neobjeví v mé blízkosti.