Navždy nebo na chvíli?

Ztracená v pekle

Neměla jsem zrovna dvakrát chuť vstát z postele,moje tělo uplně rozlámané a srdce na miliony kousku.

Venku bylo zataženo a podle toho jak se hýbali stromy,jsem pochopila že je tam i silný vítr. Sedla jsem si na postel a najednou jsem to uviděla.Velký plyšoví králík s nápisem "NAVŽDY",slzy se najednou začali řinout a já už nedokázala přestat brečet,byla jsem na dně a věděla jsem že se jen tak z této propasti nevyhrabu.
On umřel,PROČ?! Byl jediný, koho jsem pustila do svého světa,jediný, kdo pochopil mou logiku a moje myšlení.Jenom jemu jsem mohla všechno
říct a vědět, že moje tajemství je v bezpečí,s ním jsem byla v bezpečí. Můj svět patřil mě a jemu,teď jsem v něm byla jenom já,stejně jako v realitě.

Nevěděla jsem, co dělat..Propast přede mnou se zvětšovala a já zůstala pár dní,ani nevím kolik,v posteli s prázdnou hlavou,každou chvíli jsem brečela a matka se do mě snažila dostat pár lžic polívky,ale když jsem minimálně po tisícé řekla, že NE, tak to vzdala.
Moje myšlenky byly zatemněné a obklopil je smutek,moje srdce bylo jako v ohni a já myslela, že shoří,doufala jsme v to.
Vše bylo tak jiné,já už neměla nikoho kdo by byl mou oporou.. Před pár měsíci nás opustit otec a od té doby jsem měla jen matku a Billyho.
Bill byl mou oporou a jediný on věděl všechno,někdy to bylo jako kdyby mi četl myšlenky,nemusela jsem ani nic říkat,on věděl přesně, co chci.
A teď? Jediné moje přání bylo aby žil.
Proč nás Bůh takto trestá? Proč nám bere ty, na kterých nám tolik záleží?! Co bude teď? Nic,prázdnota,samota.
Najednou jsem ucítila jak se mi udělalo špatně,rychle jsem vylítla z postele a vyzvrazela jsem se. Nechápala jsem to,před pár dny mi bylo špatně taky a teď znovu..Ach né.. Jen to né.. Hned jsem myšlenku,že bych mohla být těhotná zahnala. Vstala jsem a podívala jsem se do zrcadla,vypadala jsem hrozně,
snad jako kdybych umřela i já. Opláchla jsem si obličej a vlasy si dala do culíku,promnula jsem si oči, které byly od pláče tak nateklé a červené,bylo to až
strašidelné. Sedla jsem si na kraj vany a dívala se do zrcadla,vzpomínala jsem, jak jsme tu s Billym byli a on mě polil ledovou vodou a jak jsme
začali vodní válku,bylo to tak... Najednou mě klepání na dveře vytrhlo z myšlenek,

"Eli? Jsi to ty?" matky hlas byl překvapený a zároveň štastný,

"Ano" odpověděla jsem a snažila se aby se mi hlas nezlomil.

Otevřela jsem dveře a snažila se usmát,ale matka mě naštěstí rychlostí blesku objala,

"Ach El,je mi to tak líto,do školy nemusíš teď dlouho jít,já naprosto chápu, když tam nebudeš chtít jít.Eli já tak moc bych.."
Ani jsem matku nenechala domluvit a hned jsem odpověděla
"Půjdu do školy,zítra" řekla jsem

vymotala se z matčina sevření a mířila zase zpátky do pokoje,zavřela jsem dveře a opřela se o ně,rychlostí blesku jsem začala brečet a byla jsem zase zpátky tam, kde jsem byla dnes ráno.

Po pár minutách už jsme nemohla dál brečet,tak jsem vstala a zamířila k posteli,ale najednou mě něco zarazilo. Otočila jsem a už jsme viděla co.Ten králík. Popadla jsem ho a přitiskla jsem si ho na hruď a cítila Billyho. Hlavou mi probleskla vzpomínka na pouť, kde mi tohodle králíčka vystřelil. Aspoň něco mi zbylo.. Tak moc mi chyběl... Zachumlala jsem se do peřiny a zajíčka si přitiskla ještě víc k sobě.