Feel The Death

1.

"Ahoj." řekl jsem a dívka v černém se ke mně otočila.

"Ahoj." zopakovala moji větu.

"Tak jak se máš?"

"Pořád stejně." potáhla si z cigarety.

"Oh." rozhodl jsem se nerozvádět toto téma dál, protože vždy skončí stejně. Poučování o tom, že mrtví se jinak cítit nemohou. Jinak, než bez života.

"Chceš?" natáhla ke mně krabičku cigaret.

"Freyo, ta krabička je prázdná."

"Sakra, koupila jsem si jí v šest hodin, kdy mě budil zvon bouchající v kostele. Tam jsem měla mít pohřeb, nemyslíš?"

"Proč tolik kouříš?" zeptal jsem se, ignorujíc otázku o pohřbu v kostele.

"Nemám plíce Larry, nemůžu na to zemřít, protože už mrtvá jsem."

"Samozřejmě." odsekl jsem s jistou ironií v hlase.

"Co takto jít k doktorovi, aspoň bychom zjistili, zda tě také vidí." snažil jsem se na to jít chytře. Věděl jsem, že není mrtvá, přeci nejsem blázen, abych se bavil s mrtvou holkou.

"Ne, moji rodiče mě do toho také neustále nutili. Nebuď jako oni Larry."

"Moment, takže jsi chodila navštěvovat doktora?"

"Ano, naši mě taky viděli, nechápu to. Myslela jsem, že mrtví lidé jsou neviditelní a odejdou ze světa. Když jsem žila, nikdy jsem žádného neviděla." přemýšlela nahlas.

"Prosím, pojď tam se mnou. Zjistí, proč nemáš plíce a srdce!" snažil jsem se ji navnadit na cokoliv.

"Jsem mrtvá i tak."

"Třeba tě oživí."

"Nejsme v pohádce, Larrie."

"No tak. Udělám pro to cokoliv." své očí jsem ponořil do těch jejích. Byl to jediný způsob, jak se jí dotýkat, ačkoliv ne fyzicky.

"Co chceš udělat pro mrtvou osobu? Jsem vůbec osoba? Ne. Ne nejsem. Jsem pozůstatek něčeho, co připomíná Freyu Ghotensovou, která žila do té doby, než jí bylo dvacet. Jsem směs kůže, co objímá mé kosti. Vlasy, které jsou napůl vypadané, protože o ně nepečuji. Vlastně nepečuji o sebe. Jsem jako bezdomovec. Mrtví bezdomovec, kterého vidíš ty a moji rodiče."

"Jak jsi umřela?"

"Vlastně ani nevím. Měli jsme autonehodu, ve které jsem přišla o srdce a plíce. Probrala jsem se mrtvá." vzpomínala. Toto není možné. S touto dívkou něco je. Něco, co mi nedá spát. Nechápu její chování, stejně jako její výklady o sobě. Potřebuji jí dostat k doktorovi. Nebo snad do blázince?

"Freyo? Proč jsi tu každé ráno?"

"Protože to doma nemám ráda. Starají se o mě jako o nemocného člověka, nedokážou se smířit s tím, že jsem mrtvá. Přehánějí to. Vzbudím se a vypadnu z domova. Čekám na tebe. Setkání s tebou je pro mě ranní rutina."

"Máš mě ráda?"

"Neznám city, Larry. Nemám srdce, zapomněl jsi?" zasmála se a já mohl spatřit maličkost, která tolik zdobí její obličej. Její špinavě blond vlasy podél obličeje, ustřihnuté pod rameny se začaly neposlušně pobíhat kam chtěli, jelikož se vítr zvedl. Sundal jsem si svou koženou bundu a přehodil ji opatrně přes Freyu. Při vykonávání tohoto dobráckého a gentlemanského činu jsem se dotkl jejího ramene. Ucukla sebou pod nátlakem z mého doteku tak, že spadla ze staré dřevěné lavičky na zem. Její vyhublé tělo, podobající se anorektičce, dopadlo na zem a já se k ní rychle ohnul.

"Jsi v pořádku?"

"Ano." usmála se na mě.

"Trpíš snad nějakými šoky? Alergií na dotek?" frustrovaně jsem máchal rukama všude okolo sebe. Úšklebek na její tváři mě donutil se usmát a zklidnit se.

"Ne. Jen nechci, aby ses mě dotýkal. Jsem moc chladná, jako mrtvola."

"Freyo, dobře. Tvé vyprávění o smrti si vyslechnu jindy, jedu domů. Ahoj."

"A-ahoj." zamávala mi. Stále seděla na zemi. Její kolena si přitáhla k hrudi a začala otvírat novou krabičku cigaret.

***

Svoji kávu jsem zalil mlékem a položil ji na malý stolek v obývacím pokoji mého skromného bytu.

Usadil jsem se v křesle a na nohy si položil Laptop.

'Google'  vyjela mi stránka a já klikl do vyhledávací kolonky a napsal svůj požadavek, který chci vyhledat.

'Pocit smrti, chybějící orgány'.

Buď jsem paranoidní, nebo už z té holky blázním. Ale mrtvá není, žijeme v reálném světě. Zkrátka se tu něco děje. Pomalý internet, který jsem kradl sousedovi konečně naběhl a já se zděsil vyjíždejícím nadpisům.

'Choroby, které vám nedají spát'

'Promluvili jsme si s anglickým bojovníkem s vážnou chorobou'

'"Nemám orgány a jsem mrtvý", popsala svůj život další oběť této choroby'

'Nemoc pocity smrti, nebo-li chybějících orgánů - COTARDŮV SYNDROM'

Zhrozil jsem se a nechal lok kávy rozproudit mé tělo.

Klikl jsem jeden z odkazů.

'Cotardův syndrom neboli syndrom chodící mrtvoly je vzácná duševní porucha, při níž si pacienti myslí, že jsou mrtví, neexistují nebo nemají krev proudící v těle či vnitřní orgány (jako např. mozek), a nemohou tak reagovat na žádné racionální vysvětlení, že jsou ve skutečnosti živí. Je to v některých případech doprovázeno pocitem viny, neklidem a negativismem. Ve velmi vzácných případech syndrom zahrnuje halucinace o nesmrtelnosti.'

Najednou vše dávalo smysl. Měsíc jsem si myslel, že jsem blázen, přitom je to jen holka se syndromem. Proto ji rodiče nutili chodit k doktorovi. Proto říká, že je mrtvá. Proto říká, že nemá plíce a srdce.

Musím jí pomoct. Ale jak můžu pomoct někomu, kdo si myslí, že je mrtvý?

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

Je tu další díl, kdy se dozvídáte, jak je to s Freyou :)

*Zdroj: Wikipedia*

Tak jak si myslíte, že ji Larry pomůže? :)

Tina, xx