Claire Warneyová-Zrození

5.kapitola

V mém křesle, jak jsem nazývala béžové křeslo u obrazu s šeříkem seděl hnědovlasý kluk, v černé košili a tmavé modrých ošoupaných džínách, neviděla jsem mu do tváře, ale podle držení těla, které dodržoval i při četbě jsem usoudila, že je to mág. Vztekle jsem zaklela a už se otáčela, když ten kluk v křesle promluvil: Mě tu nevadíš, můžeš tu být. To jsi mě uklidnil, štěkla jsem a poodešla od místa, kde seděl, uvelebila se v druhé části knihovny v zeleném salónku. Skvělý, povzdychla jsem si, kam se v týhle díře můžu zahrabat ?! To jsem si taky říkal, když jsem sem přijel, otočila jsem se a za mnou stál kluk, který předtím seděl v ''mém'' křesle. Skvělý, myšlenkář, co ? Myšlenka je sice moje magie, ale raději mě prosím oslovuj mým jménem Michail Vladimir Alexander Stepan Trotský. Vysekl hlubokou poklonu a zazubil se. Další pitomej královskej mág, pomyslela jsem, ano přesně tak, nezapomeň umím číst myšlenky . Můžeš mi dát pokoj?! štěkla jsem na něj. Příliš mě zaujaly tvoje myšlenky, takže se obávám, že ne, sedl si na protější gauč na který následovně hodil nohy. Snažila jsem se jeho přítomnost ignorovat, ale moc to nešlo, protože se na mně nepřestával dívat, zuřivě jsem zaklapla knihu, ale s mluvou začal on: Ty jsi ta, co zmlátila Westwooda?, co má být ? Nic, jen, že o tom ví už celá komunita a nikomu to nevadí, po mizerných okamžicích, které se na mě v poslední hodině snesly jsem se musela poprvé zasmát, vidíš? Působím na lidi přímo blahodárně. Další úsměv .

Poprvé jsem mu pohlédla do tváře měl pěkné trochu smutné šedé oči, nedokázala jsem se v nich ztratit, jako ve Wiliamových, ale vyzařovaly mnohým. Tvoje ego je taky přímo blahodárné, rýpla jsem si, další věc, co na mně musíš milovat, že? uchechtl se. Postupně se bolest skryla někam hodně hluboko do mého nitra a já dokázala s Michailem mluvit dlouhé hodiny, jako kdybychom byli staří přátelé.

Když na hodinách odbila půlnoc rozhodla jsem se, že už by bylo na čase, abych šla na pokoj. Měla bych podotknout, že i přesto, že v době návštěvy byla zrušena výuka, fyzická obrana a magie probíhali stále. Čarodějko, otázal se Michail, když jsme vycházeli z knihovny, s kým jdeš na ten velkolepý ples? S Will... vlastně tam nejdu, myšlenka na něj pořád bolela tak jsem ji chtěla utlačit na minimální. Michail to zřejmě pochopil i bez čtení myšlenek.

Přes halu jsme pokračovali mlčky, ale u schodiště ze mě vypadlo: Nepůjdeme na ten ples spolu? Myslela jsem, že si nafackuji jenom za tu myšlenku, za vyřčení na hlas si uvážu šibenici. Nebyla jsem jediná, koho moje otázka překvapila takže i vždy připravený Michail se musel vzpamatovat, ale k tomu došlo poměrně rychle a jeho tvář se protáhla do pobaveného úšklebku. Najednou nejsem pitomý, otravný, hloupý, arogantní? To jsi pořád, ale já jsem přece tak neodolatelná a zajímavá aura o kterou jistě nechceš přijít ,že ? Připadala jsem si, jako kdyby někdo přišel s pilkou rozřízl mi hlavu vyndal mozek nasypal tam šrot zašil a utekl.

Michail mě ještě pobaveně, ale spíše zkoumavě pozoroval, já už, ale konečně hodila zpátečku, nebo víš, co zapomeň na to, čarodějka plácá a jestli nepřestane tak se přetáhne koštětem, tak půjdu a rád čarodějko. Otočil se a zmizel ve tmě, která se rozlehla po celé hale. Když jsem přišla do pokoje Amy už spala, potichu jsem uklidila pár plastových kelímků a obaly od křupek, vyčistila si zuby a vlezla do postele.

Moje trápení se opět dostalo na povrch, ucítila jsem v očích horké slzy a uvědomila si, že moje ukvapené rozhodnutí ohledně plesu musím brzy spravit. Se spánkem jsem se dneska, ale nepotkala.

Stála jsem ve vyzdobené hale, která vypadala, jako předměstí v Bostonu o Vánocích s velkým kluzištěm. Na lavičce, kudy se vstupovalo na kluziště seděl onen blondýn, který se v mém snu objevil i tenkrát. Naježila jsem se a nedůvěřivě se k němu přiblížila, kdo jsi? Zeptala jsem se. Claire, ptám se jsi tak hloupá, nebo lehkomyslná, já tě varoval, abys skončila ty. Nemám rád, když mě někdo neposlouchá, za to se platí víš? Myslel jsem, že jsi mnohem chytřejší, ale ty jsi se nechala takhle omámit něčím, co nebylo ani pravé, au au au. Neboj se, nechci ti ublížit, tedy teď ne. Možná je dobře, že to udělal on, chtěl tě ušetřit, ale až to půjde budete s námi společně. Kdo jsi ?! Vykřikla jsem bezmocně, muž roztáhl svoje ústa do škaredého úšklebku, který považoval za úsměv, Clary buď jsem tvůj začátek, nebo tvůj konec.