Dcera Pána zla (HP FF) REKONSTRUKCE

Prolog

Nesnáším klece. A stísněné prostory. Můj pokoj uprostřed labyrintu chodeb psychiatrického ústavu ale nevypadal doslova jako klec. Alespoň ne na první pohled. Neměl kovové mříže místo dveří a slaměnou postel. Ale byl malý. Tak malý, že se tam jen tak tak vešla postel s tvrdou matrací a červenou dekou, špinavé umyvadlo a toaleta. Velké okno s mřížemi a matným sklem, skrz které nebylo vidět ven, bylo nad mou postelí a pouštělo do už tak tmavé místnosti aspoň nějaké světlo. Ocelové dveře měly otvor uprostřed na jídlo či nějaké dopisy, což zrovna nebyl můj případ. Pokoj spíš jen podporoval klec, kterou jsem měla uvnitř sebe samé. Svíral mě ve svých zdech, až jsem někdy nemohla dýchat. Vycházela jsem odsud jen na každodenní hygienu, nebo když mě chtěl vidět psycholog. Nikdy mě nepouštěli ven. Kdy jsem naposledy viděla slunce? Cítila vítr ve vlasech? Nechala si deštěm omývat tvář?

Byla jsem tady venku jenom jednou, a to krátce po mém příjezdu. Jenže se stala nehoda, kdy jsem málem zabila starší dívku, která mi chtěla ublížit. Aniž bych se jí dotkla. Od té doby mě ven nepouštějí. A jak jsem se zde vlastně ocitla? V jednom z nejstarších a největších ústavů na kraji Londýna pro duševně nemocné?

To byl dlouhý příběh, jenž začal již v mém dětství. Žila jsem sama s matkou v dvoupokojovém bytě v chudé čtvrti Essex v Londýně. Někdy jsme cestovali do sídla do Malého Visánku, kde se údajně narodil můj otec. Bydlel v něm Marvolo Gaunt, velmi starý muž a podle máminých slov náš poslední příbuzný. Neustále se ho ptala na mého otce, jestli neví, kde je a co se s ním stalo. Pan Gaunt ji vždy odbil nějakou větou, jako 'je na cestách' a ať si o něj nedělá starosti. Strýček - jak jsem ho nazývala - byl velmi zvláštní, často si mumlal něco pro sebe a byl samé tajemství. Jednou - když jsme tam byli naposled - v mých osmi letech, mi dal prsten s těžkým černým kamenem a řekl mi, ať ho před mámou schovám. Od té doby se máminy výkyvy nálad zhoršily, obviňovala mě z otcova odchodu, zamykala mě v pokoji. Často jsem se před ní schovávala. Před jejím hněvem. Před jejím nechutným dechem nasáklém alkoholem. Ale ke konci se mě bála téměř stejně jako já jí. 

Tehdy jsem ještě moc nechápala to, co mi říkala a teď tomu taky plně nerozumím. Jak můžu za to, že nás táta opustil? Neměl mě rád? Takhle jsem se před šesti lety sama sebe ptala. Dokud se v mé hlavě neobjevil ten cizí hlas. Jeho hlas. Ze začátku jsem to považovala za výplod vlastní fantazie, za útěk z reality.  Mnohdy mi šeptal příběhy, kterým se dalo jen těžko uvěřit, ale pro mě to v mé kleci plné prázdnoty byla spása.  Tvrdil mi, že je to můj otec. Plně jsem si to nepřipouštěla pouze do té chvíle, kdy se mi o něm zdálo. Procházela jsem se s mužem v černé kápi po neznámém hradu, po sídle v Malém Visánku nebo v lese. Dokázal a ukázal mi, že je to můj táta, má krev, ukázal mi svoje dětství, své příbuzné, jak zavraždil svého biologického otce... A další věci. Myslela jsem si, že magie a tvorové v mých snech jsou jen doplňkem, ale nebylo tomu tak. Byla to pravda.

První zvláštnost u mne se objevila poté, kdy mi ukázal vraždu svého biologického otce. Začala jsem cestou do školy i zpět vídat hady. Něco mi šeptali a chtěli, abych je následovala. V mé hlavě se začínaly objevovat i jiné hlasy, ale pouze, když jsem naopak nebyla sama. Byly to myšlenky ostatních lidí. Věci se začaly sami od sebe hýbat a nesáhla jsem na ně. A to nejhorší - dokázala jsem ublížit lidem. Má matka věděla, co se se mnou děje, ale odmítala mi to říct. Naopak mě za to ještě víc nenáviděla. Nenáviděla to, že jsem po tátovi. 

Osudným rokem - tím rokem, jenž mě dostal na tohle stísněné místo - byl, jakmile jsem dovršila jedenácti let. Byli jsme tehdy se třídou na exkurzi v muzeu. Jeden kluk, Rob Collins, se mi posmíval kvůli očím. Mám je hodně světle modré, stejně jako táta. Rád po mně někdy házel kamení a kradl mi věci, které mi odmítal vrátit. Pronásledoval mě vždy s partou svých věrných kamarádů, házeli mě do popelnice  a smáli se. A zhoršovalo se to. V duchu jsem se modlila, aby se mu něco stalo, ať ho cokoliv zastaví. Barevně tónované okno budovy muzea za ním vybuchlo a ostré kusy skla se mu zapíchly téměř do každé části těla. Hluk z výbuchu přivolal hodně lidí včetně učitelů. Obvinili mě z vraždy a nařkli mě psychicky narušenou z důsledků výchovy mé matky. A díky tomu mě zavřeli sem, až do mých osmnácti let. Za dobré chování mi přislíbili do šestnácti let. Ale to se již díky zmíněné dívce nestane.

Ticho v cele protnulo zavrzání pantů a vytrhlo mě z myšlenek. Vyděšeně jsem se namáčkla do rohu postele a stulila se do klubíčka. Potemnělou místnost zahalilo zářivé světlo z chodby a na moment mě oslepilo. Vešla mohutná postava muže z ochranky. "Carolline, máš návštěvu." řekl. 'Já a návštěvu? Kdo to může být? Matka? Ta těžko, když mě tu nechala.' Stráž vystřídal muž v na míru střiženém šedém obleku vysoké postavy. Měl dlouhý bílý plnovous, který uprostřed zdobil provázek. Stejnobarevné dlouhé vlasy měl také stažené gumičkou, hlavu měl přikrytou šedým kloboukem. V pravé ruce svíral vycházkovou hůl. Volnou rukou smekl klobouk z hlavy a odhalil tak starou vrásčitou tvář.

"Dobré odpoledne, Carolline." spustil melodickým hlasem.

"Kdo jste?" zeptala jsem se nedůvěřivě s lehkým podtónem strachu.

"Ty se mě nemusíš bát, Carolline. Jsem profesor Albus Brumbál. Slyšel jsem, že tě vůbec nepouštějí ven," řekl řečnicky.

"Bojí se mě. Vy jste psycholog?" zeptala jsem se.

"Proč se tě bojí, Carolline Ann Riddleová?" oslovil mě celým jménem, ignorujíc můj dotaz se posadil na okraj postele. Nevěděla jsem, co odpovědět, snad jsem to ani nechtěla vyslovit nahlas.

"Umíš zvláštní věci, že?" zeptal se a já pouze přikývla. "Povíš mi o nich?"

"Kde je moje matka?" odpověděla jsem na otázku otázkou.

"Je v pořádku, dělá si o tebe starosti." řekl, ale já věděla, že lže. Slyšela jsem to. Nebyla to přímo věta, co nechtěně proklouzla z jeho hlavy, spíš pocit, ale pochopila jsem to.

"Lžete. Je mrtvá, že ano?" zašeptala jsem.

Profesor překvapeně zamrkal. "Není mrtvá. Zmizela. Jak víš, že jsem lhal?" zeptal se.

"Slyšela jsem to... z vaší mysli." přiznala jsem váhavě.

"Ty se umíš lidem dostat do hlavy?"

Znovu jsem přikývla. "Ano, občas. Ale neumím to ovládat. Co jste zač?" položila jsem podobnou otázku jako předtím.

"Jsem jako ty, Carolline. Taky umím divné věci."

"Dokažte to." řekla jsem vyzývavě. Okno za mnou se najednou začalo chvět a třást, až se roztříštilo na tisíc kousků. Polekaně jsem uskočila a potlačila výkřik. Kousíčky skla začaly poletovat vzduchem, jen pár centimetrů od mé hlavy. Než jsem se nadála, vrátily se zpět na místo, sklo bylo bez sebemenšího škrábnutí. Užasle jsem se na něj otočila. "Proč jste tady?"

"Co víš o svém otci?" zeptal se na oplátku.

"Nic moc. Nikdy jsem ho neviděla. Ale občas se mnou mluví." připustila jsem neochotně. Svým kouskem si získal mou důvěru a moc dobře to věděl. 

Brumbál se překvapeně vytáhl do stoje. "Mluví s tebou? Jak?" ptal se naléhavě.

"No... V mé hlavě. Někdy mi ukazuje věci a... vzpomínky. Svoje vzpomínky." řekla jsem.

Jeho mysl byla spleť chaotických myšlenek, z kterých se nedalo nic vyčíst. Zhluboka si povzdechl, aby se uklidnil a jeho mysl ztichla. Zamkla se. "Carolline, teď mě dobře poslouchej. Jsem ředitelem školy Čar a kouzel v Bradavicích. Obvykle tam studenti nastupují ve svých jedenácti letech, ale v tvém případě jsem ochotný udělat výjimku. Jsi velice důležitá osoba, která mi může hodně pomoci. Chceš snad vědět, co jsi doopravdy zač? Chceš vědět, kdo je tvůj otec? Chceš se naučit používat své schopnosti? Chceš se dostat VEN?"

Mluvil přesvědčivě. Tak přesvědčivě, až jsem se zmohla jen na dvě slova: "Ano, chci."