Dcera Pána zla (HP FF) REKONSTRUKCE

Kapitola 6. - Draci

Včerejší aktivita splnila moje limity, proto už dnes šestá kapitola. Návštěva otce, první kolo turnaje a na závěr něco příjemně matoucího s profesorem Snapem. :) Příjemné čtení! ^^

Měl na sobě podobu, jakou měl před jejím narozením. Černé delší vlnité vlasy, ostré rysy obličeje a ledově modré oči, které po něm zdědila. Nikdy předtím se jí nezjevil v takové podobě, vždy měl na sobě kápi nebo se objevil jen jako mlha. Mohlo to znamenat jediné - nabíral sílu. Zarazilo ji to natolik, že málem upadla.

"Carolline," vyslovil její jméno chraplavým hlasem a pousmál se. "Dlouho jsme se neviděli."

"Otče," vydechla překvapeně. "Proč si za mnou nepřišel dřív? Stalo se toho tolik..."

"Já vím," přerušil ji. "Jsi v Bradavích, že ano? Líbí se ti tam?" zeptal se a rozešel se podél Černého jezera, od kterého bylo vidět na hrad.

"Je tu toho na mě trochu moc, ale ano, líbí se mi tu." odpověděla, zrak sklopený k zemi.

"Co tě trápí, dcero?" optal se.

"Moje schopnosti. Neumím je ovládat. Pokaždé mě hrozně rozbolí hlava." přiznala částečně pravdu. Doufala, že nezapátrá hlouběji v její mysli a nedoví se o Brumbálovi a jeho úmyslech. Stále se nedokázala rozhodnout, co si zvolit. A teď, po otcově starostech o ni, už vůbec ne.

"Ach tak. Tak víš co? Něco ti poradím. Vzpomínáš si na ten prsten s černým kamenem, co ti dal strýček Gaunt??" položil otázku, dívajíc se jí do očí. Caroll přikývla. "Skvěle. Máš ho v tašce v tajné kapse. Je to mocný prsten, který ti pomůže tvoji moc ovládat lépe. Dej na má slova a zkus ho, ano?" nabádal ji.

"Dobře, tati." řekla s úsměvem. 

"Výborně. A teď už spi dál, brzy zase přijdu. Sladké sny, Ann." oslovil ji druhým jménem, jako to dělal vždycky při loučení a políbil ji na čelo. S polibkem se propadla do typické temnoty spánku. Hned ráno našla onen prsten. Nenasadila si ho však, jak slíbila, naopak ho schovala zpátky. Cítila zvláštní pocit, když se ho dotkla a rozhodla se ho prozatím nevyužít.

Blížila se první ze tří zkoušek turnaje, kterým všichni byli doslova posedlí. Ona na tom neviděla nic výjimečného, spíš tomu vůbec nerozuměla. Chápala, že je to pro kouzelnický svět velká událost, ale jí to vůbec nic neříkalo. Přesto si šla spolu se Scarlet sednout na tribuny. Kdyby patřila mezi prváky, nemohla by sem vůbec. První kolo ale předčilo její očekávání. Poprvé v životě viděla draky, byli to majestátní šupinatí tvorové, z kterých šel obrovský respekt. Všichni čtyři účastníci zvítězili, dokonce i ten nejmladší, který schytal očividně nejagresivnějšího draka. Každá kolej oslavovala úspěch svých oblíbenců ve společenských místnostech. Většina studentů ze Zmijozelu fandila Viktorovi Krumovi z Kruvalu. Jediná Carolline seděla v ložnici na posteli a vypisovala si poznámky z předmětů. Scarlet se ji nesčetněkrát snažila různými metodami dostat dolů, zkusila i násilí, ale marně. Nikdy nebyla na takové hlouposti jako večírky nebo oslavy. Možná taky proto, že nikdy nic takového nezažila.

Několik posledních hodin se Snapem dodržela své předsevzetí, neřekla mu o snu s otcem ani slovo. Vlastně byla úplně zticha, kromě pozdravů a pár strohých slov mlčela. Snapeovi to pochopitelně přišlo divné. Když jí dal znovu za úkol přepisování látky, po očku se na ní díval a snažil se zjistit příčinu jejího mlčení. Podzim byl už za polovinou a čarodějnické lesy a okolí vypadalo kouzelně barevně. Za oknem v profesorově kabinetu poletovalo listí a naráželo do skla. Meluzína hlasitě pískala, pro Carolline to byla uklidňující podívaná.

"Jste nějak potichu." konstatoval Severus nahlas, aniž by zvedl zrak od dalšího nespočtu papírů.

"Nemám co bych řekla." odpověděla a odložila brk, aby si mohla vyklepat křeč ze zápěstí.

"Opravdu?" zeptal se naoko udiveně.

Carolline to nevydržela. "Já vím, že jsem hodně pozadu s učením a vy asi máte hodně práce, ale to vážně odteď budeme dělat... tohle?" poukázala na svoje výpisky a profesorovy dokumenty.

Přestal psát, položil ruce na stůl a zadíval se na ni. "A co byste chtěla dělat?" položil otázku bezvýrazně.

"Trénovat." odvětila jednoduše.

Sykavě se nadechl a prsty si poklepal na bradu na znamení přemýšlení. "Tak trénovat. Jak myslíte." řekl a zprudka se zvedl, až Caroll nadskočila. Obešel stůl a bez otázek či něčeho jiného ji vytáhl za ruku do stoje a táhl za sebou z kabinetu a následně chodbami hradu.

"Kam to jdeme?" zeptala se a klopýtavě za ním běžela, aby mu stačila. Neměla na vybranou, nedržel její zápěstí zrovna něžně. Překvapivě neodpověděl a dál ji táhl spleticí chodeb, dokud nedošli úplně ven z hradu. Studentka se užasle rozhlížela, v tomhle areálu ještě nebyla. Moc toho ale neviděla, protože rychle pokračovali dál, až došli k obrovské vrbě. Její mohutné, staré větve lehce vrzaly ve větru a barevné listí při silnějším zafoukání připomínalo sprchu barev. Severus se konečně zastavil a pustil její ruku, kterou si dívka začala bolestivě třít. Otočil se na ni se svou typicky vážnou tváří.

"Chcete trénovat? Dobře tedy. Tentokrát to nebude obyčejný trénink, ale souboj. Dávám vám za úkol ovládnout listí tak, aby vám ho nevzal vítr." nakázal přísně.

"Žertujete?" zeptala se ohromeně a začala v duchu silně pochybovat o jeho duševním zdraví.

"Vypadám na to?" nadzvedl jedno obočí. "Pokud si na to ovšem netroufáte, vrátíme se zpátky do hradu a k psaní." rýpl si. Zahnal ji do úzkých. Byl to zatraceně dobrý hráč, jestli by teď ustoupila, prohrála by už navždy. Vzdorovitě vystrčila bradu a aniž by přerušila pohled ho obešla, aby byla blíž k hromádce shrabaného listí. Zavřela oči a rozpažila ruce. Vítr jí profukoval mezi prsty, rozcuchával jí vlasy a způsoboval vlání jejího svetru. Naslouchala jeho hvizdu, jeho šustění v korunách stromů, pomáhalo jí to se uklidit a načerpat sílu. Cítila, jak se v ní probouzí a hromadí, bylo to jako dobrý spánek, rána elektřinou a silné kafe naráz. Vítr sílil a ona otevřela oči. Listí před ní se začalo pomaličku zvedat, jeden lístek po druhém. Blížily se k ní, otíraly se jí o tvář a dlaně. Obklopovaly jí, až přes ně málem neviděla. Lehounce okolo ní kroužily, nemohly být ovládány větrem, ten byl příliš silný. Listy utvořily rovnou cestičku a začaly se točit kolem jejího těla. Zaklonila slastně hlavu, ale ztratila rovnováhu a spadla přímo do listí, které právě ovládala. Opravdu ovládala. Dívala se na šedé nebe a byla nesmírně šťastná, že něco takového dokázala bez bolestivých následků. Výhled jí zastínila Snapeova tvář lemovaná hustými černými vlasy.

"Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě. Bylo na něm zvláštní, že nikdy nedával v obličeji najevo své emoce, ale do hlasu mu často omylem proklouzly. 

Ann se zasmála. "Je mi skvěle." řekla omámeně a nedokázala se přimět neusmívat. Snape jí nabídl ruku, aby jí pomohl vstát. Čarodějka se jí chopila, ale napadl ji ďábelský plán. Místo postavení se vší silou zabrala za jeho ruku a během okamžiku se profesor válel v listí vedle ní. Posadila se a začala se nahlas smát, až jí tekly slzy. Byl to vskutku komický pohled na naštvaného bat-, ehm, učitele lektvarů válejícího se v listí, snažíc se z vlasů odstranit zbytek. Začala mu pomáhat a přehlédla jeho nebezpečný výraz. Než se nadála, ležela zpátky v listí, zatímco její tvář profesor zásoboval další náloží listů. Bránila se, snažila se ho odstrčit, ale marně.

"Dost! Vzdávám se!" vyjekla, bránice jí bolela od salvy smíchu. Snape přestal a zadýchaně se posadil vedle ní. Usmíval se při pohledu na Carolline prskající kousky listí. Tváře měla červené od souboje a vlasy byly jedno vrabčí hnízdo. Beze slov se postavil, oprášil si hábit a podruhé nabídl studentce ruku, ale s výrazem, který nepřipouštěl další vtípky. Přijala ji a s podivným hřejivým pocitem se rozešli zpátky do hradu. 

V příští kapitole si vyjasníme Carollininy city a zjistíme, proč se jí nikdo nemůže dostat do hlavy, takže pokud jste zvědaví, víte, co mě potěší. :)