Dcera Pána zla (HP FF) REKONSTRUKCE

Kapitola 9. - Uršula

Setkání s Uršulou, neshody se Scarlet a že by i Brumbál? :)

Brečela. Utekla do nepoužívané umývárny, sedla si pod umyvadla na studenou zem a brečela. Jak něco takového mohla dopustit? Jak se do něj mohla zamilovat? A proč to teď tak zatraceně bolí? Kdyby na ní křičel nebo ji vyhodil, bylo by to méně bolestivé, ale ten výraz... Ten mluvil za vše. Vyjadřoval to, co si o ní doopravdy myslí. Že je to malá hloupá holka se schopnostmi, které jsou na ní příliš a navíc to byla dcera nejnebezpečnějšího chlapa v kouzelnickém světě. Vždyť říkal, že jeho otce zná důvěrněji a z jeho ironického tónu to asi nebyla příjemná zkušenost. Ona ale přece nemohla za otcovy činy. Začínala chápat, proč se její původ musí udržet v tak přísné tajnosti. Pokud by se to dozvěděli ostatní, pravděpodobně by ji upálili na hranici. Jaké hrůzy si kvůli němu museli všichni vytrpět? Co všechno si musel vytrpět Snape? Její otec rychle nabíral sílu, zatímco ona dávala přednost své vzpurnosti a tvrdohlavosti, místo aby se snažila pomoct jak nejvíce mohla. Nechtěla však být něčí hračka, která jakmile se zneužije a ohraje, tak se odhodí. 

Lucernička díky nedostatku oleje jen slabě svítila. Slyšela kapání vody z kohoutku, což v jinak temné místnosti znělo stokrát hlasitěji. Kromě pár metrů před sebou neviděla nic, pouze černotu. Od úst jí vycházela pára při výdeších ze zimy v umývárně. Matné sklo v okně bylo orosené a ranní šero zpoza něj moc světla nepřidávalo. Najednou něco zaslechla. Byl to dech, ale nebyl její. Kabinka jednoho ze záchodku se s vrzáním pootevřela. Vystrašeně se namáčkla víc pod umyvadlo a rukama si objala kolena.

"Kdo je tam?" zavolala vystrašeně do nitra umývárny. Z kabinky se vynořila stříbřitá postava dívky o trochu starší než byla ona. Tmavé vlasy měla svázané do dvou culíků a na nose vtipně kulaté brýle. Vzlykavě popotáhla a o kousek se přiblížila.

"Co tu chceš?!" vyjela na ni pisklavým hláskem.

Caroll se rychle zvedla ze země, otírajíc si slzy z tváří. "Promiň, nevěděla jsem, že to tu patří tobě..."

"Ty jsi brečela?" přerušila ji a znovu se o pár kroků přiblížila. Na starém školním hábitu měla erb Nebelvíru.

"Jo, ale jen kvůli hloupostem..."

"Nikdy nebrečíme kvůli hloupostem. Pokud jsi brečela, muselo to být důležité. Chceš mi to říct?" nabídla mile.

"Kdo vlastně jsi?" optala se zvědavě.

"Uršula. Ale všichni mě nazývají Ufňukanou Uršulou." řekla posmutněle.

"Proč ti tak říkají?" zeptala se. 

"Pořád brečím. Umřela jsem smutná a tak mám být smutná už napořád. Stejně jako Krvavý Baron - je to baron, ale navždy zůstane vrahem." vysvětlila.

"To je trochu drsné pro duchy, nemyslíš?" pronesla opatrně.

K jejímu udivení se na ni pousmála. "Trochu," přitakala. "Kdyby ses chtěla vybrečet nebo si jen tak promluvit, tak přijď, bludičko*. Já jsem tu pořád." nabídla jí.

"Děkuju, Uršulo. Měj se." rozloučila se s ní, měla mnohem lepší náladu. Nikdy by nevěřila, že si může tak dobře rozumět s duchem. Půlka hradu ještě spala, přesto si musela pospíšit, aby ji nikdo nechytl. Rychle vklouzla do dívčí ložnice, vrátila lucerničku zpátky k ostatním a zhasla ji. Kouzelné hodiny na stěně ukazovaly necelou hodinu do budíku. Zalezla pod peřinu s cílem se kapku prospat. Spánek ji přijímal velmi ochotně, ale...

"Kdes byla?!" slyšela zasyčení vedle sebe. Polekaně se otočila na Scarlet, která ji propalovala nemilým pohledem.

"Jsem náměsíčná." zalhala. 

Hnědovláska nadzvedla obočí. "Opravdu? Takže jsi několik hodin jen tak bloudila po hradě?" řekla pochybovačně.

"Jak dlouho už jsi prosím tě vzhůru?" zeptala se nevěřícně. 

"Dost dlouho abych poznala, že mi lžeš. Takže?" pobídla ji znovu naštvaně.

V Carolline se probouzel vztek. "Po tom, kde jsem byla, ti vůbec nic není. Takže bych ocenila, kdybys mě tu přestala vyslýchat jako malou holku." prskala. Rozzuřená se otočila zády k ní. Usnout již však nedokázala.

Během školy s ní Scarlet nepromluvila ani slovo. Házela po ní naštvané pohledy, které Caroll ale nevnímala, protože napůl spala po nočním flámování. Prospala i půlku lektvarů, ale kupodivu ji Snape nechal na pokoji, sám nevypadal s kruhy pod očima zrovna vábně. I když s tím její tvrdohlavost nesouhlasila, po škole zamířila do Brumbálovy pracovny. Vstupní schody k němu byly vysunuté, proto po nich vystoupala, zaklepala na dveře a po vyzvání vešla dovnitř. Ředitel seděl na svém obvyklém místě, ale k jejímu překvapení na hraně stolu seděl profesor lektvarů. Zadíval se na ni až spokojeně, zatímco ona měla sto chutí se vrátit za Uršulou a vyzpovídat se jí.

"Dobrý den, Carolline. Co tě sem přivádí?" zeptal se zvědavě. Studentka se posadila naproti němu jako poprvé.

"Musím vám něco říct." začala váhavě. 

"Jistě, mluv." pobídl ji. Vyměnila si rychlý pohled se Severusem a následně mu řekla o snu s otcem a co se dozvěděla o své paměti. Vynechala přenos myšlenek i předchozí noc se Snapem,  který soudě dle jeho výrazu za to byl rád. Albus po celou dobu bedlivě naslouchal, ani jednou ji nepřerušil. Jakmile skončila, postavil se a začal přecházet po pracovně.

"Severusi," oslovil ho a jmenovaný se naň otočil. "Dokázal bys s tím něco udělat?" zeptal se s nadějí v hlase.

"Mohu se o to pokusit, ale nezaručuji následky. Když jsem se slečně Riddleové pokoušel dostat do hlavy, kouzlo se... odrazilo. Možná by pomohl nějaký lektvar." konstatoval. 

Brumbál si povzdechl. "Dělej co musíš, Severusi. Kdyby se zase něco stalo, cokoliv, ihned za mnou oba přijďte." nakázal. Naráz přikývli. "Tak, Carolline, plánuješ jít na Vánoční ples?" změnil téma a posadil se. Studentku taková otázka nemálo překvapila. Pohlédla na učitele lektvarů, ten se ale schválně díval jinam. 

"No... sama nevím. Je jisté, že zůstávám tady, ale... nejspíš ne. Mám hodně práce, nemám co na sebe a tak..." vysvětlila trhaně. 

"Ach, ovšem. V případě, že by sis to rozmyslela, rád se tam s tebou uvidím." usmál se na ni. 

Rozloučila se s nimi a s přáním pěkného dne co nejrychleji odešla.

"Carolline!" zaslechla za sebou až moc známý hlas. Srdce jí vynechalo několik úderů. Chtě nechtě se otočila na svého profesora lektvarů, který musel běžet, aby ji dohonil. 

"Ano, pane profesore?" řekla, snažíc se, aby to znělo co nejvíce lhostejně.

"Chtěl jsem vám jen říct, že jsem rád, že jsem za ředitelem nakonec šla." pronesl, znělo to skoro mile.

"Neudělala jsem to kvůli vám," začala nezaujatě. "Ale kvůli sobě. Už mám dost otcovy manipulace." 

Založil si ruce na prsou a nadzvedl obočí. "Opravdu? Tak proč jste Brumbálovi neřekla i o přenosu myšlenek?" Dostal ji. Snažila si držet nepříjemný přístup, ale jako vždy ji prokoukl.

"To jsou moje osobní důvody," podotkla a ani to vlastně nebyla lež. "A teď mě prosím omluvte, pane profesore, mám hodně práce." Nečekala na jeho reakci a rovnou doslova utekla zpět na kolej.


*bludička kvůli lucerně, kterou s sebou Carolline měla.

Děkuji moc všem, co hlasovali či okomentovali předchozí kapitolu. Zítra bohužel část nepřidám, budu mít hodně práce a cestování, ale pokud ji chcete už v úterý, víte, co máte dělat. :)