Dcera Pána zla (HP FF) REKONSTRUKCE

Kapitola 8. - Opovržení

Děkuju za včerejší ohlasy. Těšíte se na noc strávenou se Snapem? *dirty thoughs* 3:) :D

Popadla jednu z lucerniček stojící na stole vedle dveří a rozsvítila ji. Po špičkách prošla společenskou místností, všude bylo pusto. Bosa a v pyžamu se vydala chodbami, které ve tmě vypadaly více než hrůzostrašně. Modlila se, aby ji tu nenachytal školník Filch, jenž měl v oblibě se po nocích toulat chodbami. Obrazy na stěnách taky vyspávaly, některé dokonce chrápaly. Zamířila do areálu, kde měli všichni profesoři ložnice. Každé jméno kontrolovala, jestli to právě není to Snapeovo. Jeho pokoj se nacházel téměř na konci. Před dveřmi se ale zarazila. Skutečně tam chce jít? Co když ji vyhodí s tím, že to jsou nesmysly? Ona však měla nezkrotnou potřebu to někomu říct a Snape se jevil jako jediná přijatelná možnost. Tiše zaklepala a doufala, že to slyšel, aby nemusela klepat hlasitěji. O chvilku později se otevřela mřížka na nich a za ní se objevila jeho rozespalá tvář.

"Carolline? Co tu děláte?" zeptal se překvapeně unaveným hlasem.

"Můžu dál? je to důležitý." řekla naléhavě.

"Nepočká to do rána?" optal se nevrle. Nakonec si povzdechl a zavřel mřížku. Ozvalo se chrastění zámku a dveře se pootevřely. Caroll zůstala omámeně zírat na Snapeovu postavu v černém přiléhavém tričku a šedých teplácích na spaní. Nikdy nepřemýšlela nad tím, kolik se toho pod tím černým hábitem, jenž byl samý knoflík, mohlo skrývat. Tričko perfektně kopírovalo vyrýsované svaly na jeho hrudi a spíš toho víc ukazovalo, než skrývalo. Uhlové vlasy měl rozcuchané, ne však jako vrabčí hnízdo, naopak hezkým způsobem.

"Tak jdete?" položil otráveně otázku a tak ji vytrhl z transu. Začervenání schovala pod záplavu vlasů a vešla. Jeho komnata byla... překvapivě pěkná. Vlevo od dveří se nacházela obrovská postel s nebesy, za níž bylo okno vysoké až ke stropu. Před ní u krbu, v kterém plápolal malý plamínek, stála pohovka, konferenční stolek a dvě křesla. Podél stěn stály skříně s nespočtem knih. Na druhé straně od lože byly dveře pravděpodobně do koupelny. 

"Posaďte se." poručil a ukázal na pohovku. Poslechla a na stůl před sebou položila lucernu, zatímco on se posadil naproti ní. "Tak co se děje?" zeptal se netrpělivě.

Dívka se zhluboka nadechla. "Dokázala jsem to. Ubránila jsem se mu." vydechla šťastně. 

Severus se na ní užasle podíval. "Co tím myslíte?"

"Můj otec. Po několikáté mě navštívil ve snu. A po tom, co řekl... Dokázala jsem se z toho snu vymanit." přiznala.

Profesor se přes stůl naklonil blíž. "Teď mi všechno podrobně řekněte, prosím." To bylo úplně poprvé, kdy nepřikazoval, ale poprosil. Propaloval ji naléhavým pohledem zraněného štěněte. 

"Podruhé, co jsem tady, za mnou přišel do snu. Není to ale stejné jako kdysi, předtím měl na sobě pokaždé kápi nebo se zjevil v mlze. Teď se začal objevovat ve své lidské podobě, jakou měl před mým narozením. Teď podruhé byla mnohem jasnější. On sílí. Ptal se mě, jestli mi kontrolujete mysl a pak se sám přiznal, že ji zapečetil před cizím vlivem kromě svého. To mě naštvalo, tak jsem se začala soustředit na to, abych se probudila. Snažil se mě zastavit, vyděsilo ho to, ale mně se to povedlo. Pak jsem zamířila hned sem." dokončila svůj monolog.

Snape jí celou dobu bedlivě naslouchal a po jejím skončení se postavil a přešel ke krbu. Jakmile se dotkl jedné z cihel, oheň značně zesílil. Ann odolávala nutkání hladově pozorovat křivky jeho zad. Nyní nesměla myslet na takové věci, ne v situaci, jako byla tato. Tohle bylo vážné.

"Myslíte si, že se mi za to pomstí?" zašeptala vystrašeně, když delší dobu neodpovídal. Už měla možnost zkusit jeho metodu mučení, kdy jí ukazoval své krvavější vzpomínky. A nepochybovala o tom, že to nebylo zdaleka všechno, co dokázal.

"Týral vás někdy? Ať už psychicky nebo fyzicky?" zeptal se tiše, ani se na ní neotočil.

"Párkrát. Svými vzpomínkami," přiznala stejným tónem. "Ale tvrdil, že bylo nezbytné mi je ukázat. Abych ho pochopila."

Hned, jak to dořekla, se opovržlivě zasmál. "To je pro něj typický. Nechat všechny trpět, aby ho pochopili." řekl ironicky. 

Caroll se vytáhla do stoje. "Počkat. Vy ho znáte?" zeptala se nevěřícně. Neodpovídal, dál nostalgicky zíral do plamenů. Studentka ho popadla za rameno a otočila ho čelem k sobě. "Odpovězte mi, pane profesore." nakázala. 

Setřásl její ruku, v obličeji měl svůj typický nečitelný výraz. "Vašeho otce zná každý, Carolline. Někteří z nás důvěrněji, jiní zase ne. Sama víte, že je přezdíván Pán zla a dle vašich otázek soudím, že vám neukázal zdaleka všechno. Sedněte si." popostrčil ji zpátky k sedačce. 

Uposlechla ho. "Takže jsem se nemýlila, když jsem si myslela, že mi Brumbál neřekl celou pravdu." připustila užasle. Profesor jen přikývl a taky si sednul. "A... to ještě není všechno, co jsem vám chtěla říct," začala neochotně.

"Co jste mi ještě chtěla říct?" zeptal se nedočkavě.

"Včera se mi nějakým nedopatřením podařilo poslat myšlenku... jiné osobě. Seděla vedle mě a já na něco myslela a mám dojem, že ji zaslechla." zašeptala.

Snape se tu noc s emocemi činil, opět se zatvářil překvapeně. "Chcete to vyzkoušet?" optal se.

"S vámi?" řekla pochybovačně. Nepřipadal jí to jako dobrý nápad, co kdyby mu omylem poslala myšlenku... o svých citech? A kam se poděla jeho ostýchavost, co se trénování týče?

"Proč ne? Je to pro vás problém?" rozhodil rukama v 'o co jde' gestu. 

"To ne, ale... budete muset blíž. Pochybuju, že by se mi to na dálku povedlo." Nemohla uvěřit, že něco takového vážně vypustila z pusy. Kde se v ní najednou vzala taková odvaha?

Profesor ani nemrkl a posadil se vedle ní na gauč. Caroll si sedla do tureckého sedu čelem k němu. 

"Na co mám myslet?" zeptala se.

"Na nějaké slovo," odpověděl jednoduše. "Pak vám řeknu, co to bylo." dodal. Vypadalo to jako dětská hra na hádání. V těch se ale nepoužívala kouzla. 

"Zavřete oči." přikázala. Chvilku se kochala pohledem na jeho tvář, pak je ale taky zavřela. Musela vymyslet něco těžkého, co by jen tak někdo nevěděl. Její soustředění bylo téměř pekelné, ve spáncích jí tepalo a čelo se jí orosilo. Přesto se dokázala soustředit na jediné slovo, které jí zrovna napadlo.

"Gaunt.." slyšela ze Snapeových úst a naráz otevřeli oči. 

"Správně," odpověděla potěšeně. "Můj strýček Gaunt. Bydlí v sídle, kde vyrůstal otec mého otce." vysvětlila.

"Znovu." nařídil profesor. Trénovali takhle až  do rozbřesku, pokaždé s jiným slovem, zkusili i větu nebo obrázek, ale to se neobešlo bez bolesti. Kolem páté ráno se to rozhodl ukončit, nesměl ji u něj nikdo vidět.

"Musíte to říct i Brumbálovi." řekl náhle při jejím odchodu. 

"Nechci mu to říkat. On mi taky neřekl všechno." začala se hájit. 

Severus se k ní s tvrdým výrazem nahnul, až jí na okamžik zachvátil strach. "Tohle není dětská hra na tajemství. Je pravda, že vám neřekl všechno, ale vězte, že ani mně neříká zdaleka vše. Odpoledne za ním půjdete. Bez diskuzí." pronesl panovačně.

"A když nepůjdu? Co pak?" zeptala se vyzývavě. Nelíbily se jí rozkazy, chtěla se taky někdy rozhodnout sama za sebe. Hned však svého odporu zalitovala. Jeho výraz byl nyní opovržlivý, znechucený nad její dětinskostí. Tolik ji to zasáhlo přímo do srdce, až jako největší zbabělec utekla. 

Za názory, hlasy, připomínky i kritiku budu ráda. :) Hlavně nezabíjet, prosím. O:)