Dcera Pána zla (HP FF) REKONSTRUKCE

Kapitola 18. - Labyrint

Máme tu poslední kapitolu, už nás čeká jen epilog. :) Za případné chyby a opakování slov se omlouvám. Názor či vote mě potěší. 😊
Seděla na parapetu u okna ve zmojizelské společenské místnosti s výhledem na vodní svět Černého jezera. Zdál se být klidný, bez známky života. Obyčejný člověk by si na první pohled myslel, že je to jen jezero, ničím výjimečné. Jen místní studenti a ostatní věděli, co za kreatury se tam skrývá a jak nebezpečné dovedou být. Nyní se však zdály jako mírumilovné bytosti oproti Carolline, na kterou se každý díval skrz prsty. Od incidentu na chodbě uplynul již dlouhý čas, přesto nikdo nezapomněl. I když Brumbál slíbil, že se o všechno postará, tohle ovlivnit nedokázal.

Konec školního roku se nezadržitelně blížil a černovláska si nepřála nic jiného, než aby bylo po všem. Což byla ironie vzhledem k tomu, že škola Čar a kouzel byla místem, kde se konečně cítila jako doma. Naskýtaly se tu však další otázky. Kam půjde? Zpátky do ústavu? Ke strýčkovi Gauntovi? Nenapadala ji žádná možnost, kde by se mohla schovat před svým vlastním otcem. Myšlenka na jejího otce v ní vyvolala spoustu vzpomínek na její 'špatný den'. Stále měla ruku ovázanou léčivým obvazem až k zápěstí. Na ošetřovně netušili, proč se obyčejná popálenina, ač hluboká, léčí tak dlouho. Nevěděli, že za to může černá magie. Naštěstí se nijak nezhoršovala ani nezvětšovala. Nedokázala zapomenout ani na důvod, proč tehdy šperk měl šanci podpořit její zlost. Snape. Ač se snažila naň nemyslet, pokaždé si nějak našel cestičku do její mysli. Měla vzato, že je to jeho odmítnutím a tím, že je do něj zamilovaná, ale nebylo tomu úplně tak. Dotkl se její mysli. Její duše. Doslova. Lhala mu, když se ptal na vedlejší účinky, samozřejmě, že našla i ty. Jeden z nich bylo spojení. Jednu takovou formu již měla se svým otcem, ale to ještě plně nechápala. Psalo se, že po čase může vyprchat díky vzájemnému odloučení, což nebyl v profesorově případě takový problém, protože spolu od toho dne nepromluvili ani slovo. Jenže pokud mezi osobami byly nějaké city, i kdyby jen z jedné strany, bylo celkem nemožné pouto zlomit.

Caroll netušila, jestli učitel lektvarů o něm ví nebo ne, něco ale vycítit musel. Ona stále cítila jeho dotek, podvědomě tušila, kde se asi právě v hradě nachází. Vsadila by se, že kdyby byl právě vedle ní, dokázala by i popsat jeho pocity. Kdysi by to považovala za výhodu, upřímně si nepřála nic jiného, ale teď... Po jeho slovech... Jí to bylo jedno.

Scarlet s ní taky moc nemluvila. Ann nevěděla, co jí ostatní napovídali, ale očividně tomu věřila. Měla z ní respekt. A nejspíš i trochu strach, ostatně jako všichni. I černovláska se sebe sama bála. Netušila, jakou může mít moc a jak nebezpečné může být neumět ji ovládat. Střídaly se u ní nálady lhostejnosti a svírající paniky s výčitkami svědomí.

Carolline si neuvědomovala, jak pevně svírá tenkou vazbu knihy o kouzelných tvorech, kteří byli součástí závěrečných zkoušek. Už dobrou půl hodinu zírala do blba a nepřečetla si ani řádek. Pohovky postavené uprostřed místnosti a podél zdi byly zaplněny převážně plně učícími se studenty. Pár z nich si sem tam něco šuškalo, vždy se nenápadně podívali směrem k černovlásce.

Ještě před zkouškami se mělo odehrát třetí kolo turnaje Tří kouzelníků. Cela škola byla, jak jinak, natěšená, ale zároveň celkem unavená. Chtěli to mít všechno za sebou. Zároveň se při posledním kole měl vyhlásit vítěz, jenž bude díky svému umístění slavný až do smrti.

Netrvalo to dlouho a nastal onen osudný den. Tribuny se zaplňovaly rychle, až nakonec nezbylo jediné volné místo. Prostor arény i okolí se změnil, neobsahoval úlomky skal a kamenů jako první kolo turnaje s draky. Celá zem byla pokryta hustou travnatou plochou, vedoucí k širokému keři vysokému šest stop, se dvěma vchody. Vstup do labyrintu.

Carolline seděla po boku Scarlet, která se opravdu snažila si s ní povídat, ale stále bylo vidět, že má incident z chodby přímo před očima. Profesoři byli usazeni na nejvyšší tribuně. Ač se tomu Ann bránila, často tam zabloudila pohledem. Seděl v popředí, na tváři svou ledovou masku lhostejnosti, zíral do dáli. S nikým se nebavil a byl očividně rád, že se s ním nikdo nesnaží navázat konverzaci. Kdyby ho Caroll již nějakou dobu neznala, nepovažovala by staženou vrásku mezi jeho obočím za důležitou. Jenže bylo zřejmé, že nad něčím přemýšlí, že ho něco trápí...

Ozval se mocný hlas samotného ředitele. S hůlkou přiloženou ke krku vysvětloval, co se bude dít. Účastníci byli nastoupeni před vchody, snažíc mít hlavou vzpřímenou, ale v očích se jim jevil strach. Mohli tam uvnitř přijít o život. Zazněl výstřel z děla a dva z nich na předních příčkách odhodlaně vstoupili. Průchod se za nimi zavřel, až to vypadalo, jakoby tam žádný nebyl. Nad bludištěm se objevilo několik světélek označujících polohu jednotlivých kouzelníků, ale i samotného cíle. Zanedlouho vstoupili i zbylí dva účastníci včetně mladé ženy. Bylo napínavé pozorovat, jak labyrint mění svůj tvar a kam až se ona světélka pohybují. Seděli tam v absolutním tichu už pár hodin, nikdo netušil, jak to skončí. Jediná účastnice turnaje byla vyřazena, protože to nezvládla. Poté ze středu keřů vyšlehlo jasné bílé světlo, ale i tak nikdo nevěděl, co to znamená.

Uběhlo několik dalších minut, než to Carolline ucítila. Stejný naléhavý tlak, jako když se s ní její otec snažil spojit při druhém kolu turnaje. Jenže mnohem horší. Svíral jí plíce, až stěží popadala dech. Zvedla se, jednou rukou se přidržovala zábradlí, druhou držíc se za hlavu. Někde vzadu v mysli zaslechla Scarlertino volání, ale nevěděla, jestli je opravdové. Klopýtavě vycházela schody, dělaly se jí mžitky před očima. Tlak přicházel v pravidelných impulsech a byl čím dál silnější. Jedna vlna byla natolik intenzivní, až jí donutila zhroutit se s křikem na podlahu a upadnout do černoty bezvědomí.

Cítila, jak ji nesou dvě silné paže. Ucítila tak známou vůni mentolu, ze které se jí však v danou chvíli zvedal žaludek. Z neustávajícího tlaku jí tepalo v hlavě. Pokusila se otevřít oči, ale vše měla jako velkou rozmazanou šmouhu. Zatnula zuby, aby zabránila zvracení a z hrdla se jí vydralo bolestivé zavrčení.

"Ššt.. Jen vydrž.." zaslechla nad sebou tak známý hlas, jenž jí přišel, jako kdyby byl kilometry daleko. Prolétali chodbami hradu, alespoň jí to tak přišlo. Připadalo jí to Jalo několik hodin, přičemž to bylo sotva pár minut, než byla položena na měkkou pohovku. Byla jí povědomá, ale stěží mohla o něčem takovém přemýšlet. Zrovna když se prohnula v další agónii bolesti, křičíc skrz zaťaté zuby, na čele jí přistál ledový obklad.

Nevěděla, co je realita a co ne. Jakmile měla otevřené oči, svírala ji bolestivá muka, ale byla se Severusem. Při zavřených se ocitala na hřbitově. Ponechala je na chvilku zavřené a snažila se poddat té podivné halucinaci. Na hřbitově panovala noc s hustou mlhou, byly vidět jen obrysy náhrobních kamenů a... postav ve tmavých kápích a maskách klečících na vlhké trávě. Její pohled se přiblížil směrem k nim, zahlédla kostnaté prsty, snímající masky z tváří temných čarodějů. Promluvil hlasitý sičivý hlas, který by poznala kdekoli a právě ten šok ji vytrhl z oné iluze. Nebo snad pravdy? V hloubi duše a i přes neustávající muka věděla, že to bylo skutečné. Její otec byl naživu. Byla v jeho hlavě. Je zpátky. Ač jí všechny okolnosti nutily zavřít oči, bránila se tomu zuby nehty. Již nechtěla zpátky. Dýchala ztěžka, jakoby na hrudi měla obrovský kámen. Modlila se, aby byl konec, aby omdlela, aby někdo ukončil její trápení.

Ucítila na své levé ruce teplý dotyk. Profesor jí jemně svíral ruku, přejíždějíc palcem po jejím hřbetu. Bylo to uklidňující, dávalo jí to sílu vydržet další a další návaly nekonečné bolesti. Přes hučení v uších slyšela jeho melodický hlas, jak jí říká, aby to vydržela, aby hlavně neusnula a že je tam s ní. Snažil se znít klidně, ale byla tam poznat značná dávka zoufalství. Sám nevěděl, co má dělat.

Už už si myslela, že bolest začíná povolovat a nahrazuje ji zimnice spojená s návaly horka značící konec. Dech se jí zklidnil a Snapeovo sevření povolilo.

Náhle se napjala v agónii, křičíc z plných plic. Cítila, jak jí hoří pravé předloktí. Připomínalo jí to, jak jí kdysi popálil prsten, jenž jí daroval otec. Bylo to to samé? Co se vlastně dělo? Neměla sílu na to zvednout hlavu a podívat se, snad to ani nechtěla vidět, už jen ten zápach byl odporný. Cítila, jak neviditelný oheň ničí i obvaz. Bylo toho moc. A ona i přes to všechno omdlela.