Život ve stínech - Ztráta kontroly

10)

Ráno jsem se probudila v mámině posteli.

,,Zlatíčko. Dobré ráno. Nerada tě budím, ale musíš jít do školy. Rychle se převleč. Snídani máš dole na stole."zašeptala a odešla z ložnice.

Pohled na budík mě donutil rychle se zvednout z postele a co nejrychleji se převléct do džín a trička. Vlasy jsem si zčesala do culíku.

Dole jsem do ruky popadla krajíc chleba s marmeládou. Ani jsem se nezastavila když jsem proběhla chodbou a začala si nazouvat boty. Přes ramena jsem si přehodila bundu.

,,Kiro! Počkej chvilku!"volala za mnou máma.

,,Nemůžu! Za chvíli mi jede autobus. Tak ahoj."

Dřív než jsem, ale stačila vyběhnout z domu mne máma chytila za ruku a donutila mne se zastavit.

,,Dneska tě vezmu do školy autem. Už by jsi ten autobus asi nestihla."řekla a rychlými kroky zamířila do garáže. Já jsem vyšla před dům a čekala až se otevřou garážová vrata.

Za chvilku se tak stalo když máma vyjela z malého prostoru s naším malým autíčkem.
Rychle jsem nasedla, sedla si na sedadlo spolujezdce a už jsme vjížděli bránou do ulice.

Cesta proběhla rychle. Nemluvily jsme. Cestou jsme dokonce předjely autobus, kterým jsem jezdila do školy.

Sice jsem zaspala, ale byla jsem ve škole nečekaně brzo.
Už jsem chtěla vystoupit když mě máma popadla za ruku.

Nechápavě jsem se na ni podívala.

,,Chci ti jen říct, aby jsi se cestou ze školy nikde nezdržovala. Udělej to pro mě."zašeptala. Pak mě políbila na čelo a pustila mou ruku. Chvilku jsem si ji ještě měřila pohledem než jsem vystoupila.

Copak si opravdu myslí, že se táta o něco pokusí?

...

Celý den proběhl ve sledu rychlých událostí.
Všechny, prozatím čtyři hodiny, jsme nosili do naší učebny snad milióny učebnic a pak si je mezi sebe rozdělovali.
Každou volnou chvilku jsem věnovala Barči a někdy i Zoe a Patrikovi když se u nás dvou objevili.
Zvláštní na tomhle dnu ale bylo, že Jared nepřišel do školy. Nijak zvlášť mě to nezajímalo, ale tak to bylo zvláštní. Rozhodla jsem se, že nad tím nebudu dál uvažovat a raději si ten den budu užívat.
Po obědě jsem šla rovnou na autobusovou zastávku a pak jela domů. Nikde jsem se nezastavovala jak mi ráno kladla na srdce máma.
Celý den jsem strávila nad obalováním učebnic a sešitů.

K večeru se vrátila máma. Vypadala strhaně.
U večeři mi oznámila, že byla na úřadě za starou známou, která byla u máminého rozvodového řízení něco jako právník. Vlastně právnička. Paní Stutgardová. Máma se jí byla zeptat kdy může svého ex manžela nahlásit zda obtěžování. A podle jejích slov až když se o něco pokusí. Jako například o vstupu do domu nebo obtěžování. A to co se stalo minulou noc nejde nijak proti němu použít.
Máma z toho byla zničená. Proto šla spát o něco dřív. A já taky. Byla jsem z toho nošení učebnic opravdu utahaná.

...

Ráno proběhlo normálně. Než jsem sešla dolů na sdnídani, oblékla jsem si
černé legíny a bílé tílko přes které jsem si přehodila tmavě modrou kostkovanou košili. Vlasy jsem si rychle přejela kartáčem a nechala si je rozpuštěné.
Máma nebyla doma. Na kuchyňské lince jsem našla vzkaz:
Milá Kiro,
Dneska jsem musela jet do práce dřív. Doufám, že ti to nebude vadit. Nachystala jsem ti svačinu.
Pohled mi sklouzl k hnědému sáčku vedle lístku.
S láskou máma.
PS: ze školy jdi rovnou domů!!!