Život ve stínech - Ztráta kontroly

14)

Jak já ho nesnáším!

Naštvaně jsem vzala další knížku a zastrčila ji do poličky. Kdyby nebylo jeho tak bych tady vůbec nemusela být! To je teda trest. Ukládat knížky! Ta učitelka je strašná.
Vlastně jsem si za to mohla i já. Vlastně ne já, Jared! Ten za to všechno může!
V myšlenkách jsme se vrátila k začátku týdne, který vypadal opravdu slibně.

S Jaredem se všechno vrátilo do starých kolejí. Zase jsme se nemohli vzájemně vystát. Byl neuvěřitelně protivný a v předmětech kde jsme spolu seděli jsme za aktivitu dostávali pětky kvůli jeho neochotě spolupracovat.
Možná jsem doufala, že se po mé záchraně před týdnem něco mezi námi změní, ale pokud se tak stalo, Jared tenhle plamínek naděje hodně rychle zadupal do země a udusil ho.
Nijak mě to ale netrápilo. Necítila jsem se provinile. Udělal si to jak to chtěl. Někdy jsem ho ale přistihla jak po mě, skoro až starostlivě, pokukuje.

Nastala ještě jedna nová změna. Do naší malé partičky se někdo přidal. Jmenoval se Daniel a byl stejný cvok jako já s Barčou, Patrikem a Zoe. Na první pohled to byl obyčejný kluk s modrými vlasy, nebo spíš s jejími odlesky, které měl vepředu sčesané na stranu a do výšky pomocí gelu. Měl ostře řezané rysy. Jeho oči na sebe dokázaly upozornit. Byly v neuvěřitelném odstínu modré. A ten jeho neodolatelný úsměv...
Některé holky ze třídy po něm doslova šílely. A štvalo je, že se bavil zrovna s námi.
Velice dobře se s ním povídalo a pro vtipy nechodil daleko. Doprovázel mě k autobusové zastávce a někdy dokonce se mnou jel až domů. Pak se zase vrátil do centra města kde bydlel. Jedním slovem to byl prostě miliónový kámoš jak by řekl lev Alex z Madagaskaru.

A s ním jsem zrovna dneska měla dělat ještě s Barčou projekt do dějepisu o starověkém Řecku. Ale místo toho jsem musela v knihovně urovnávat knížky. A za to všechno mohla učitelka češtiny a Jared.
Už od začátku roku jí mohlo dojít, že to mezi námi nebude fungovat. A nebo to dělala naschvál.
Prostě nám zadala práci, ve které jsme měli ve dvojicích nacvičit krátkou pasáž z Romea a Julie a pak nakázala zrovna nám dvoum aby jsme se předvedli. Jenomže...

Ten tvrdohlavý zmetek si usmyslel, že se mnou vést monolog nebude a ještě své vrcholové rozhodnutí vyhrotil tím, že se začal hádat s učitelkou. Ta se naštvala jak na něj tak na mě, což vůbec nechápu, a uložila nám jako trest týdenní práci v knihovně. Babka jedna protivná. Určitě jí učit nebaví a proto tyranizuje nevinné žáky. Hrozná ženská.

Vzala jsem tři knížky najednou, dřepla si a zasunula je úplně do poslední police. Když jsem se ujistila, že jsou všechny na svém místě, chtěla jsem se zvednout, ale něco, nebo spíš někdo, mi zakryl oči dlaněmi. Vypískla jsem a pokusila se toho dotyčného nahmatat.

,,Ne ne ne! Nejdřív musíš uhodnout, kdo to je."zašeptal mi někdo u ucha. Uklidnila jsem se a pokusila si vzpomenout komu patřil ten dost povědomý hlas. Patřil nějakému klukovi, tohle bylo jasné.

,,Já nevím. Můžu se nechat poddat?"

,,Můžeš , ale za jistou cenu."

,,A jakou?"

,,To ti neřeknu. Buď ber a nebo nech."řekl a hrdelně se zasmál.

Jak ono mě baví se s ním škádlit!

,,Dobře. Nechám se poddat." usmála jsem se a už jsem jenom čekala. Jeho ruce mě začaly pomalu otáčet čelem k němu, ale přitom měl neustále ruce přes mé oči. Pak je najednou odtrhl a než jsem se stačila rozkoukat dal mi ten dotyčný pusu na líčko.

,,Ty jsi, ale blázen."řekla jsem a jemně ho šťóuchla do hrudi. Daniel se zasmál a objal mě.

,,Možná jsem, ale nemohl jsem si pomoci. Vypadala jsi tak neodolatelně."zašeptal.