Uncensored

Lil #1

Dostala jsem tu poctu začínat jako první, i když si nejsem jistá, jestli to můžu nazývat poctou, jelikož trapas, o který se s vámi podělím, mi nebyl zrovna nejpříjemnější,... vlastně žádný můj trapas mi nebyl příjemný. Ale teď už k věci, nebo k tomu ne tak příjemnému a ještě k tomu hodně bolestivému trapasu.

Je to asi půlrok, kdy se mi tahle nepříjemnost stala. Byla zima. Sněžilo a pod napadaným sněhem byla perfektně poschovávaná námraza. Nebudu zmiňovat, kolikrát mi za tu zimu podjela noha, a já neudržela balanc a sesypala se na zem, na jedné ruce bych to nespočítala, ale kdybych jenom tušila, že to nejhorší teprve přijde.

Když jsem ten den šla s kamarádkou do školy, padal takový ten nepříjemný sníh, ze kterého se už za hodinu stane odporná břečka, kterou prostě nikdo nemůže mít rád. Den ve škole probíhal naprosto normálně, nic neobvyklého. Změna přišla, až když jsem šla ze školy na nádraží. Ohlásili výluku, už jenom to člověka strašně rozhořčí a má chuť vraždit, protože kdo by si vybral studený, rozdrncaný autobus nad teplým, pohodlným vlakem? Výluka byla naštěstí-nebo v mém případě ke vší smůle- jenom do tři kilometry vzdáleného města a odtud se zase pokračovalo vlakem. Nastoupila jsem s kamarádkou dovnitř ještě vůbec netušíc, že za pár minut pro mě nastane naprostá pohroma. Prsty na rukou mi mrzly a já si nepřála nic jiného než nastoupit do vlaku, který mě konečně odveze domů.

Když autobus zastavil u vlakového nádraží, už z okýnka jsem mohla zahlédnout připravený vlak. Přišlo mi, že se na vystupování nikdo moc neměl, protože všichni dál seděli na místech a čekali, tak jsem si řekla, proč nemít tu možnost vystoupit jako první? Neměla jsem to dělat. Stoupla jsem na první schod a na druhý se má noha už nedostala. Noha mi na kluzkém podkladu podjela tak, že jsem vypadla až na zem. Zadkem jsem si přisedla kotník a zády jsem se příšerně bouchla o hranu posledního schodu, ale to jsem zjistila až doma, kdy mě záda začala příšerně bolet a vytvořila se mi na nich snad ta největší modřina, ještě teď mám její fotku v mobilu. Ale co na tom bylo nejhorší? Asi ani ne to, že jsem spadla do té největší břečky sněhu, smíchané s troškou bláta, která se kolem nacházela, nebo to, že tu ránu po dopadu slyšela až má kamarádka, která byla ještě stále v autobuse,... ale to, že mě viděla víc jak stovka lidí, kteří vystupovali z mého autobusu a ještě ze dvou dalších.

Nějaký hodný pán mi s milými slovy pomohl vstát, což mě dost překvapilo, protože se na mě větší polovina lidí dívala s výsměšnými úšklebky na rtech. Pak jsem se za pomoci kamarádky dobelhala do vlaku celá špinavá a mokrá a přála si zmizet. Pohledy lidí ve vlaku mi taky nebyly nejpříjemnější, ale snažila jsem si jich moc nevšímat. V hlavě se mi furt přehrával ten pád, ze kterého jsem byla dost otřesená a kamarádčina slova, jak se bála, že se mi něco stalo, což mi dalo najevo, že to muselo asi vypadat strašně, jelikož my se svým pádům (vlastně jenom ona mým, protože ona snad v životě na veřejnosti nespadla) navzájem vždy smějeme.

S kotníkem jsem podle vlastního úsudku neměla nic, jenom mě pár dnů při prudkých pohybech bolel (sranda byla, že jsme na druhý den měli tělocvik a skákali jsme přes švihadlo) a co je divné, že ještě teď na něm mám červenou skvrnu. Záda mě bolela snad ještě dva měsíce potom a měla jsem problém i s jednoduchým opřením se o opěradlo židle, jelikož mi to vždycky tlačilo na tu modřinu. Ale byla jsem v pořádku. Jenom ztrapněná a opatrnější při scházení schodů v autobuse.

Přeju Vám hezký zbytek prázdnin,

Lili