Vzlety a pády

Ztráta

V jedný chvíli, s tou poslední kapkou, vám najednou dojde, že je pryč.

Když dostanete dopis s oznámením? Když vidíte na vlastní oči tu nehodu? Nebo se prostě nastřádá kousek po kousku hromada a vy vidíte, že je konec? Jo. Ono je to vlastně úplně jedno.

Tehdy je vám jasné, že jste toho člověka nadobro ztratili, a je šumafuk, kdy přesně se na to podíváte realisticky. Já to vidím teď. Nejhorší je, když přemýšlíte, čí je to vina. I když byste nejdřív odpřísáhli, že vaše ne, pochybnosti vás nahlodají a nakonec najdete tolik malých chybiček, kde každá nebo snad všechny mohly být tou osudovou.

Ztráta bolí. Ve vlnách. Nejdřív nejvíc, to mi vytrysknou slzy a útroby se svírají s potlačovanými vzlyky. Tahle vlna pomalu odplouvá, hladina klesá... A pak přijde další. A utopí mě.

Bojím se, že budu brečet pokaždé, když si na tebe vzpomenu. To je ten nejhorší strach. Že možná nebudu moct vzpomínat s úsměvem, protože každá společná chvilka bude poznamenaná tím brutálním koncem.

Chtěla bych něco udělat, aby tohle nebyl konec... Nebo aby to byl i konec můj. Tátovy silné paže mě drží, abych neběžela na místo, kde jsem tě naposledy viděla, v bláhové naději, že tam na mě budeš čekat s otevřenou náručí. To, že jsem měla tebe, mě drželo od okraje střechy pět měsíců. Nevím, kdo nebo co to bude dělat teď. Díky tobě jsem měla budoucnost, plány, sny. Nyní je máš ty. Chci je zpátky. A tebe taky.

Víš, v čem jsem nejlepší? Kromě povídání o sobě? V dětské lásce. Češi pro to nemají slovo, ale Slováci ano. Ľúbiť. Je to ta nejčistší a nejkrásnější láska. Je to láska dítěte k rodičům, k mazlíčkům, mezi nejlepšími kamarádkami nebo třeba mezi starými lidmi, kterým ke štěstí stačí sedět vedle sebe a držet se za ruku. Ne, není to jako milovat, to je nepřesný výraz, protože Čechům pro to chybí správné slovo.

Cítím tvoji vůni. Řekla bych, že čich je můj upřednostňovaný smysl. Ty to víš, už jsem ti to říkala. Ale co jsem ti nikdy neřekla... Ľúbim ťa.

Kdepak samé miluju tohle, miluju tamto... Miluju tuhle kapelu. Miluju tě. Vidíte ten rozdíl-nerozdíl? Proto... Ľúbim. Z mého pohledu je to víc, než milovat. To může být ovlivněno zamilovaností, chtíčem a bůhvíčím ještě. Kdepak. Ľúbiť se nemýlí. Nemůžeš ho dostat jen tak, ono si vybírá. Ale když si vybere, nejde to zvrátit. Zakažte dítěti milovat otce, jen proto, že se s ním matka pohádala. Zkuste rozhádat manžele, co jsou spolu spokojení celý život. Rozdělte nejlepší kamarádky. Ukradněte mazlíčka. Všichni z toho budou na dně. Jako já.

Pořád tu jsou chvilky, kdy věřím, že se mi to jen zdá. Že jsem se příliš začetla do knížky nebo dokoukala smutný film. A pak si uvědomím, že je to realita. A jediné, co si přeju, je tvoje přítomnost, obejmutí, tvůj hlas nebo aspoň pár tvých povzbudivých slov v esemesce. To by mě postavilo na nohy, na kterých se teď neudržím. To by mi setřelo z tváří slzy, které se ještě nevsákly k těm dalším litrům v mém polštáři. To by mi zvedlo koutky do úsměvu, který na mé tváři tak moc chybí. Stejně jako ty v mém srdci. Počkat, kde je? Tenhle malý scvrklý kousek, co to má být? Tohle má bít? Spíš se to třese...

Tvůj odchod si vzal většinu mého srdce s sebou. Vrať mi ji. A vrať se taky. Prosím.