Tenhle kousek mých myšlenek můžete číst více způsoby. Záleží jen na vás, kde si co místo ___ dosadíte. Já vím, co bych kam dala.
Čekal_ jsem na n_ na horním patře. Věděl_ jsem, že to nejspíš nemá smysl. Ale... lásce neporučíš, a tak jsem tam byl_. Jako blbec.
„Co prosímtebe uděláš, jestli přijde?" zeptal_ se kamarád__.
Zavrtěl_ jsem hlavou. Nezáleželo na tom, co udělám pak. Jsem tady, což byl můj tah. Další tah má on_.
Kamarád__ protočil_ očima. Uznávám, že jsem __ už určitě musel_ s tou posedlostí _____ lízt na nervy. Najednou jsem __ uviděl_. Vyšl_ dole ze dveří a rozhlížel_ se kolem.
Srdce se mi zastavilo.
„_____!" vykřikl_ jsem.
Zvedl_ hlavu za zvukem mého hlasu a když mě uviděl_, nevěřícně rozevřel_ oči.
„Mluv se mnou, prosím," dodal_ jsem tišeji.
Natáhl_ ke mně ruku, já tu svoji prostrčil_ přes zábradlí a dotkl_ jsme se. Usmál_ se. Moje srdce začalo konečně opět bušit, ale tentokrát pro změnu příliš rychle, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudě radostí. Kvůli jednomu doteku. Je__ doteku.
„Jdu dolů," šeptl_ jsem.
Pomalu jsme rozpojil_ spojené ruce, jako kdybychom se nechtěl_ vzdát kontaktu s pokožkou t__ druh__, přestože to byla jen chvilka, než sejdu schody, abychom si mohl_ být blíž.
Naše prsty po sobě pomalu klouzaly, dokud mi nezůstal jen prázdný vzduch vyplněný tím pocitem loučení. Tohle ale bylo to nejkrásnější loučení.
Popadl_ jsem svůj batoh s věcmi a seběhl_ dolů. Zastavil_ jsem metr od n__ a naše dlaně se opět setkaly, stejně jako naše úsměvy.
Přiblížil_ ke mně obličej, takže jsem mohl_ vidět detaily v je__ očích.
Musel_ jsme vypadat jako zvířátka, která se očichávají, jak jsme tam stál_ a jezdil_ si nosy pár centimetrů od pokožky, stále tak, abychom nepřerušil_ oční kontakt a abychom se nedotkl_.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ani kdo to přerušil. Jenom vím, že najednou jsem byl_ ve je__ náruči. Obmotal_ jsem kolem n__ ruce a silně j__ stiskl_.
Přidušeně se zasmál_, nebo to možná měl být vzlyk? Uchechtl_ jsem se taky a slzy mi stékaly po tváři.
„Víš, tenkrát," začal_ s vysvětlováním, co nás vlastně dostalo do této situace. Už teď jsem ale věděl_, že ať to bude cokoliv, odpustím __. Protože... nikde bych se nemohl_ cítit líp než v je__ náruči. A taky jsem neměl_ v plánu __ pustit. Nikdy. Přineste někdo páčidlo!
Kdo se nebojí svěřit, napište mi, kam jste dali mužský a ženský rod. A kamarád nebo kamarádka? Jsem zvědavá :-)
ČTEŠ
Vzlety a pády
AléatoireJsou lidé, kteří životem proplouvají bez větších emocí. Je to bezpečnější, bezbolestnější. Ale pak jsou tady lidé jako já. Naprosto náladově extremističtí, chvíli nahoře, hned zase dole. Sebere je nejmenší drobnost, ale zase je i maličkost dokáže po...