Život v cizím těle

6.Kapitola-Zpátky doma

Když jsem dorazila domů, jen jsem letmo pozdravila tátu, který stál překvapeně ve dveřích.

„Neměla jsi zůstat ještě u kamarádky, té Šárky?" dotázal se.

Můj otec se jmenoval Martin. Byl velmi vysoký, kolem 190 cm a měl krátké hnědé vlasy. Kolem jeho úst měl krátké vousy, které si nejspíš upravil zrovna dnes. Povahu měl dobrou, byl většinou klidný a velký flegmatik, takže mu bylo ostatně fakt jedno, kdy se vrátím domů a jak dlouho zůstanu u kamarádky. Ovšem když byla škola, bylo to jiné. Pečlivě zastal funkci matek a dohlížel na mé známky, které měli být dobré. Když nebyly, musela jsem doma víc uklízet, což mě přimělo, se učit. Ale měla jsem ho ráda, na rozdíl od mé matky, nebyl perfekcionista, který by mě přiváděl k šílenství.

„Měla, ale už se mi chtělo domů," odpověděla jsem. Když jsem se podívala na tátu, bylo jasné, že mi nevěří, ale rozhodl se to nechat být. Věděl, že si svoje problémy vyřeším sama a nechci s nimi otravovat ostatní lidi.

Bylo už po poledni a mě připadalo, že poslední dobou čas přes den utíká rychleji. Jako by se ho někdo snažil přetáčet, ale moje sny byly dlouhé a živé. Vybalení kufru mi moc dlouho netrvalo, a když jsem měla hotovo, ucítila jsem jemnou vůni masa. Můj otec je vážený kuchař, takže mám tu čest ochutnávat jeho nové recepty, které jsou vždy vynikající. Vlastní restauraci, kde každý den mají všechny stoly plné a musíte si je rezervovat. Díky němu, taky umím tak skvěle vařit.

„Co děláš?" zeptala jsem se, když jsem ho viděla typicky míchat omáčku.

„Dneska něco tradičního," řekl. „Udělal jsem svíčkovou."

Když jsem se na něj podívala tázavým pohledem.

„Podle vylepšeného receptu," dodal.

„Už se nemůžu dočkat," odvětila jsem.

Potom jsem na něm viděla, jak zaváhal. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale potom ji zase zavřel. Když se odhodlal, řekl:

„Někoho jsem pozval na večeři. Nevěděl jsem, že tu budeš, ale určitě se ti bude líbit. Jmenuje se Martina."

Tak z tohohle jsem měla radost.

Usmála jsem se. „To je dobře, vážně. Mám radost, že jsi konečně někoho našel. Ale já vás tu nechám o samotě, zajdu si s někým do kina."

„S kým?"

„No, s jednou kamarádkou."

Táta se zasmál, protože vždycky dokáže odhalit, když lžu.

„Tak té kamarádce vyřiď, že jestli ti ublíží, vlastním pistoli."

Zasmála jsem se. Na tátovi mám ráda černý humor, i když to s ním občas přehání. A je tak trochu šílenec a skvělý imitátor. Jednou mi zavolal a díky jeho skvělý schopnosti imitovat jsem nepoznala jeho hlas. Sdělil mi, že mého otce zavraždil nějaký maniak, který s ním jel v autě, pravděpodobně stopař. A když pak řekl, že je to on, myslela jsem, že ho spíš zabiju já, než ten stopař. Jak říkám, někdy to vážně přehání.

Když jsem zavolala Petrovi, s radostí to zvedl a jeho první věta byla:

„Doufám, že nevoláš, abys zrušila to kino."

„Ne, jen jsem se chtěla zeptat, jestli se mnou potom zajdeš nakupovat. Potřebuju nové oblečení, a mám už poslední podprsenku. Ta poslední se mi nějak rozbila. Mohl bys mi pomoct vybrat novou."

Škoda, že jsem neviděla jeho výraz, určitě by byl libový.

„Ehm... Tak... Tak jo," vykoktal ze sebe a já se tomu musela zasmát.